Co tě nezabije, to tě posílí. Sociální demokracii nezbývá než věřit, že toto rčení platí též pro zdejší politiku.

Každopádně mizérie, v níž jí voliči ubývají a utržené rány přibývají, má i své světlé stránky. Například se lámou charaktery.

Vlnu odchodů zažila ČSSD už v minulých letech, nejčastěji do blízkosti hnutí ANO. Marii Benešové, jež bývala místopředsedkyní sociální demokracie, to vyneslo post ministryně spravedlnosti.

Další z bývalých partajních místopředsedů, Jaroslav Foldyna, rovněž zvažuje, zda je pro něj v ČSSD ještě místo. Chvíli se spekulovalo, že by mohl být symbolem sociálního rozměru Okamurovy SPD, nyní je na tapetě i jeho možná spolupráce s Klausovou Trikolórou. Kvůli ní už ze sociální demokracie vystoupil bývalý poslanec a výrazný stoupenec Miloše Zemana, ústavní právník Zdeněk Koudelka.

Spekuluje se také nad osudem dvou ministrů, kteří nosí dres ČSSD, leč blíže jsou prezidentovi – Antonína Staňka a Miroslava Tomana. Dlouho se kuloáry neslo, že Zeman slíbil Staňkovi politické krytí, pokud mu bude po vůli a odvolá ředitele Národní galerie Fajta. Oba to veřejně popřeli. Ale situace, v níž se nacházíme, je výmluvná. Kdybyste lámali Zemana v kole, Staňka neodvolá, poněvadž je přesvědčený, že ministr svoji práci dělal dobře.

Poté, co provedl a řekl, už Staňkovi v ČSSD pšenka nepokvete. Stále více se ale zdá, že jej to netrápí. Patrně si vyhodnotil, že sociální demokracie se topí, zatímco prezident Zeman se ještě čtyři roky bude slunit na pevném břehu. A kdyby měla po dnešní vládě přijít nějaká odbornická, což je Zemanova i Babišova posedlost, určitě by se v ní pro Staňka místo našlo.

Pozice jeho kolegy Tomana je složitější. Teprve nedávno do sociální demokracie vstoupil a svojí politikou jí ostudu nedělá. Podle MF Dnes dokonce spolu s dalšími třemi členy vlády za ČSSD podepsal rezignační dopis pro případ, že se krize na kultuře nevyřeší a premiér kompetenční žalobu na prezidenta nepodá. Před novináři ale Toman mlží a slibuje zachovat se v souladu se zdravým rozumem, což v překladovém slovníku českých politiků znamená, že se můžeme těšit na nějakou vylomeninu.

Odchodů sociální demokracie zažívá víc než příchodů. Nemusí to ale být na škodu, pokud jí to učiní čitelnější a programově srozumitelnější. Největší přítěží pro tradiční demokratickou stranu s výrazným proevropským a internacionalistickým rozměrem jsou zejména stoupenci pevné ruky, vyhroceného nacionalismu a xenofobie.

Zároveň se proslýchá, že na severní Moravě se chystá jeden cenný návrat do oranžové stáje. Postarat se o něj má bývalý ostravský primátor, signatář Charty 77 Petr Kajnar, který by mohl stranu vést do krajských voleb. Pokud se praporu ČSSD chopí přesto, za jak dramatických okolností se s ní kdysi rozešel, bude to příznak nápravy poměrů přinejmenším v druhdy nejvlivnějším sociálně demokratickém regionu.

Bojovnost nechybí ani stávajícím špičkám sociální demokracie. Jen ji ale průběžně regulují – tu zesilují, tu oslabují. Od místopředsedů slýcháme, jak je špatné, že se ČSSD trápí v koalici s ANO a jak by se hodilo vyměnit premiéra, ovšem k činu se dosud neměli, zpravidla s odvoláním na loňské referendum o vstupu do vlády.

Nyní ale pohár trpělivosti přetéká též mezi řadovými členy. Silnější výraz občas ujede i předsedovi Janu Hamáčkovi, který se doposud snažil vše řešit diplomatickou cestou, a to i za cenu, že byla sociální demokracie k smíchu či pláči.

Na pomyslné dno však dopadla až nyní. Jestli se vrátí na hladinu, bude v rukách voličů. Ale pokud se ještě předtím zbaví zátěže v podobě prospěchářů a ideových zbloudilců, ještě nějaká šance na její restart zůstane.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)