Říká se jim všelijak. Přeběhlíci, neposlušné ovečky, zrádci…. Melčák, Pohanka, Snítilý, Wolf, Tlustý, Schwippel, Raninec…. Lhostejno, zdali pocházejí ze stáje ODS nebo ČSSD. Zkrátka poslanci, kteří si dovolili ten luxus řídit se vlastním názorem – tu v případě církevních restitucí, jinde zase v otázce amerického radaru či prezidentské volby. Jakoby nikoho nezajímalo, že jim takový postoj zaručuje Ústava ČR. Na takového jedince se z vedení jeho vlastní strany okamžitě začne střílet těžkou mediální municí. Mirek Topolánek v případě ODS či Jiří Paroubek v případě ČSSD se už dávno pasovali do role gubernátorů, kteří s demokratickým jemnocitem hodným diktátorů rozhodují o tom, co si má ten který poslanec myslet a jak má hlasovat. Jinak prý zrazuje své voliče.

Jak ale partajní předsedové vědí, že podle voličů jde zrovna o zradu? Dělají si snad svá soukromá utajená referenda? Jistěže ne. Jen si vykládají přání voličů po svém, aniž by k tomu jakéhokoliv voliče potřebovali. Co když se voličům názor a postoj neposlušného poslance zrovna líbí? Co když hlasováním proti momentálnímu politickému handlu své vlastní strany právě více dodržuje její program než ona sama? Tak tedy zradil svou stranu, namítl by jistě případný oponent. Jenomže je tu snad politická strana sama pro sebe? Je to snad firma či mafie, kterou lze zradit tím, že vyzradím obchodní či jiné tajemství?

Ne, není. Politická strana je jen prostředek, který slouží jedinému cíli – promítnutí vůle lidí do příslušného počtu mandátů v zákonodárném sboru. Je organizační převodovou pákou zastupitelské demokracie. Nic míň a nic víc. Mandáty poslanců se tak logicky nemohou odvíjet od vůle Topolánka či Paroubka, nýbrž od vůle voličů. Volební program příslušné strany, který zprostředkovává informaci k rozhodnutí u volební urny, určuje základní směr v různých oblastech života. Nemůže namodelovat všechno, co takovým mandátem obdařeného poslance za čtyři roky ve sněmovně potká a předem mu nařídit, jak se v dané situaci má chovat. A lze se s úspěchem domnívat, že takový program by nechtěli ani sami šéfové zmíněných stran – vždyť oni sami se ve víru událostí názorově často točí jako pověstné korouhvičky.

Přesto všechno si myslím, že neodvolatelnost poslance během jeho mandátu je chybou naší ústavy. Poslanci se totiž nemusí „provinit“ jen svým vlastním názorem, ale mohou mezi nimi být i notoričtí flákači, lháři, korupčníci či jiné výlupky ne zrovna úctyhodných lidských vlastností. Voliči – a teď prosím čtěte pozorně, říkám voliči a nikoliv šéfové stran - by tedy měli mít možnost se takového příživníka zbavit. Ne vždycky je totiž možné ho odhalit při volbách – přetvářka je mocná zbraň. Nová Ústava ČR, se kterou přišla Politika 21, s takovou možností počítá. O odvolání poslance hlasují jeho voliči v referendu s nadpoloviční účastí v příslušném volebním obvodu. Kdo ví, třeba by si opravdu mysleli, že je zradili Melčák, Pohanka, Snítilý, Wolf, Tlustý, Schwippel či Raninec. Ale také není vůbec vyloučeno, že by mnohem raději odvolali Topolánka i s Paroubkem.

poslankyně Evropského parlamentu