Osud přímé volby hlavy státu je v rukou senátorů za ČSSD. Ústavní zákon vyžaduje nadpoloviční většinu v obou komorách. Jedna z nich, Poslanecká sněmovna, souhlas vyslovila. Na výrok Senátu se čeká a socialisté v něm mají početní většinu, tedy přímá volba se zkrátka bez nich neobejde. Co to znamená?

Předně si položme otázku, zda socialisté chtějí a zda je v jejich zájmu, aby přímá volba prezidenta vůbec prošla. Teprve po takovém zamyšlení můžeme spekulovat o tom, jaké by případně mohlo být stanovisko sociálnědemokratických senátorů.

Socialisté mluvili o přímé volbě už dávno, jenže to bylo v časech, kdy ODS byla striktně proti přímé volbě, a tak ČSSD svým napohled zásadovým postojem nic neriskovala. Karta se obrátila a ODS najednou hlasuje většinově pro. Dokonce vytahuje z rukávu dva kandidáty, o nichž rozhodně nelze říci, že by byli slabí. Jak Miroslava Němcová, tak Přemysl Sobotka patří k osobnostem, které mají ve veřejnosti dobrou pověst, jsou vnímáni jako konstruktivní, rozvážní politici, a třebaže za nimi žádná opravdová politická ani exekutivní práce není, mají v přímé volbě, proti politickým pretendentům své konkurence, slušnou výhodu.

Jsou na tom myslím lépe i než Karel Schwarzenberg, který sice na svoje šlechtictví a na přímé, poněkud až nevybíravé rétorické metody získal pro TOP 09 vysoké procento v parlamentních volbách, avšak jako ministr zahraničí a člen Nečasovy vlády z této devízy mnoho ztratil.

Další ze jmen, které bývá skloňována v souvislosti s přímou volbou presidenta, je Miloš Zeman. Bývalý šéf sociálních demokratů dokázal v posledních volbách o tři desetinky procenta škrtat o pětiprocentní klauzuli, ve sněmovně sice není, ale podceňovat jej nelze. Už i proto, že oproti různým konkurentům má vyvinuté řečnické schopnosti. Jeho jevištěm je náměstí, přímá volba je pro něj živou vodou.

A konečně Jan Fischer, bývalý předseda Statistického úřadu a později předseda roční úřednické vlády. Ohlásil, že do přímé volby by šel – sám za sebe, nikoli za partaj.

Co to znamená? Inu, že se nabízí všem partajím, aby na něj navěsily svou podporu. Fischer nebude se stranami bojovat, jako s nimi nebojoval ve své premiérské sezóně. Naopak, zdatně manévroval mezi ČSSD a ODS a od obou stran dokázal vydyndat tolik podpory, o níž se snad žádnému jinému polistopadovému předsedovi vlády ani nesnilo. Fischer je taktik a není pochyby, že hodlá úplně stejně postupovat i v přímé volbě hlavy státu.

A co na to sociální demokraté? Opět nesměle vyndávají na stůj "svého" Jana Švejnara. Muže, který už jednou neprošel, a to měl za zády těžkotonážní buldozer strategie "všichni proti Klausovi". Muže, o jehož politickém, a dokonce ani ekonomickém smýšlení nikdo nic přesného a konkrétního neví. Muže, který neoplývá žádným obřím charismatem a ve veřejné soutěži nemá proti kalibru Miloše Zemana nejmenší šanci. Ti realističtější ze sociálních demokratů to dobře vědí, a proto teď váhají, jak se postavit k historické šanci rozhodnout, zda přímá volba ano, nebo ne.

Kromě toho mohou podniknout, a patrně též podnikají, vcelku prostou úvahu: když se zákonodárci zbaví pravomoci volit hlavu státu, může dojít k tomu, že bude v přímé volbě zvolena osoba, která bude uplatňovat velmi autoritativně i ty malé pravomoci, které jí ústava dává. To znamená, že se může postavit mnohem víc do opozice vůči vládě i parlamentu, než to kdy činil Václav Havel nebo Václav Klaus. Taková osoba pak je takzvaně "neřiditelná", zejména když to bude někdo jako Jan Švejnar – taková osoba je nejen názorově a ideově nečitelná, nikdo navíc neví, kdo za ní stojí nebo může v budoucnu stát, a to i z pozic nikoli přímo politických, ale třeba ekonomických. Nezapomínejme, že přímá volba je velice drahá, jak pro stát, tak pro kandidáty. Je jasné, že uchazeči o ten post budou muset mít velice silné finanční zázemí, a tím i své závazky v případě zvolení. To všechno může hrát roli v rozhodování, a nejen u sociálních demokratů.