Částečně úspěšný útok neparlamentních stran na brány Poslanecké sněmovny, provázený propadnutím KDU-ČSL a Strany zelených nelze vykládat jinak než jako důkaz nespokojenosti veřejnosti se stavem státu či jako projev nedůvěry dosavadním parlamentním stranám. Současně je výrazem posílení pravicových nálad ve společnosti: TOP 09 a VV „vyluxovaly“ voliče, kteří by jinak asi nepřišli k volbám, protože pro ODS by se jim hlasovat nechtělo, a přispěly tak k vytvoření středopravicové koalice takové síly, kterou Česká republika dosud nezažila. Na opačné straně zůstaly těsně před branami parlamentu dvě strany - Suverenita a SPOZ, které vznik možné levicové koalice neumožnily, ale naopak odebraly hlasy sociálním demokratům. Ale i kdyby jich nebylo a kdyby jejich hlasy připadly ČSSD, převaha středopravé koalice by zůstala zachována.

Proti dřívějším vládním koalicím je důležitá i změna kvantitativních poměrů: nově příchozí mají reálnou sílu, která oslabuje postavení ODS jako vedoucí strany koalice. Pravděpodobně to bude mít vliv na vývoj politické kultury: ODS se bude muset naučit lépe komunikovat s partnerskými stranami než dosud. Složení vlády bude přirozenější: nepřiměřeně vysoký počet ministerských křesel různých pidistran se stal minulostí.

Zvláštností situace je ničivý dopad volebního výsledku na sociální demokracii: v rozporu s bombastickým předjímáním velkého vítězství Jiřím N. Paroubkem teď ČSSD na TOP 09 ani na VV jako na nevěsty vůbec pomýšlet nemůže, protože jim jako zchudlý ženich nemůže nabídnout slušně zajištěné manželství.

Za těchto okolností vznikly rozpaky, kdo bude sestavovat vládu. Bohuslav Sobotka projevil stejné choutky zloděje času, jaké kdysi vedly jeho předchůdce k nekonečnému protahování pokusu o zvrácení výsledku prohraných voleb urváním premiérského křesla: dal najevo očekávání, že mu pan prezident ze zdvořilosti přece jen dá příležitost pokusit se o sestavení vlády. A předáci ostatních stran přikyvovali, že ústavní zvyklost by se měla zachovat. Je těžké odhadnout, po jak dlouhou dobu by Bohuslav Sobotka za peníze daňových poplatníků protahoval mezivládí, kdyby se jeho sen splnil. Naštěstí pan prezident vzal věci za praktický konec a nepřipustil pokus, jenž by vedl do slepé uličky.

Porážka vítěze voleb tím ale ještě nebyla dokonána a dále se prohlubuje. Z počátku se zdálo, že strany vítězné koalice se zachovají velkoryse a nabídnou sociálním demokratům křeslo předsedy poslanecké sněmovny. Odpovídalo to nejistotě uvnitř koalice: strany se dosud navzájem neznaly a zejména nebylo jisté, jak se nakonec zachovají VV, které připouštěly možnost, že budou raději podporovat menšinovou vládu, než by do ní samy vstoupily. Postupem času se hrany obrousily, partneři se sblížili, koalice nabyla sebevědomí a dala najevo, že se s opozicí nehodlá o moc dělit. Takže naděje sociálních demokratů na post předsedy sněmovny se rozplynuly v dým.

Ani tím se důsledky porážky socialistů dosud nevyčerpaly. Síla vládní koalice je taková, že k prosazení svých záměrů souhlas opozice nepotřebuje, dokud se nepustí do legislativních akcí vyžadujících schválení ústavní většinou. Na jedné straně to bude výhodou, protože se zřejmě podaří provést některá opatření v oblasti veřejných financí, jež by se při těsné většině utopily v bezbřehém přetahování mezi vládní koalicí a opozicí. Je zde však jisté riziko, že přílišná snadnost prosazování záměrů může vyvolat snížení pečlivosti při jejich přípravě. Zvyšuje se tím nebezpečnost diletantismu, jenž občas prosvítá z vystoupení nepříliš ostřílených politiků.

Jeho příkladem je vystoupení Davida Vodrážky a Víta Bárty v Otázkách Václava Moravce v neděli 6. června, kde se suverénně vyjádřili o nutnosti zastavit projekt zavádění trestu domácího vězení. Je to zvláštní: resort spravedlnosti je lénem ODS a projekt zavedení domácího vězení patřil k reklamním sloganům sebepropagace exministra Jiřího Pospíšila, který již na jeho uvedení do provozu neměl dost času a nakonec ani chuti. V jeho rozdělaném díle pokračuje ministryně úřednické vlády. Je zvláštní, že představitel strany, jejíž ministr projekt spustil, se pouští do jeho likvidace, aniž by věděl, o čem je řeč.

Zastavením projektu by se jistě pro tuto chvíli ušetřily peníze, ale přiblížil by se okamžik, kdy se přeplněnost věznic stane zcela neúnosnou, začne docházet ke vzpourám a bude nutné vynaložit daleko větší náklady na rozšíření kapacity věznic. Nehledě k tomu, že vydržování vězně je podstatně nákladnější než dohled nad odsouzeným k domácímu vězení a proti tradičním trestům zde jsou další výhody.

Výše uvedená záležitost je drobnost. Nestála by za pozornost, zvlášť když „likvidátorům projektu“ nahrál ministra financí Janota, který jako člen vlády má k takovému vyjadřování pověření a již prokázal, že je odborně způsobilý věc posoudit z hlediska své profese. Jde však o to, že zastavení takového projektu je odborné rozhodnutí, které přísluší vládě, nikoli sekretariátům politických stran či dokonce jednotlivcům bez pověření k uplatnění výkonné moci, kteří dosud neměli příležitost prokázat svou kompetentnost. Není to jediný případ, kdy se „noví lidé“ na politické scéně tváří, že rozumí i tomu, čemu nerozumí, a právě proto jsou zvlášť povoláni k tomu, aby vládli. Diletantismus ale není v žádném případě nástrojem k překonání krize veřejných rozpočtů, naopak je nebezpečím.