POLITIKA: Poradce českého premiéra
Uspořádání, které by se mohlo ve sněmovně opřít o ústavní většinu(!), by bylo zdánlivě velmi stabilní. Zákony by procházely parlamentem jako nůž máslem. Vše, co by se v ČSSD a ODS upeklo, by pak zbylé parlamentní strany dostaly pouze na vědomí. Vidím zde vlastně pouze jeden problém. Jaké zákony by sněmovnou procházely. O rovné dani? O zvýšení sociálních dávek? O privatizaci veřejných služeb? O dalších neziskových organizacích? Jen položení si těchto otázek a jejich zodpovězení, ale čestné, nikoli vychytralé ve stylu chytré horákyně, ukazuje na to, že velká koalice by byl pouze útvar na rozdělní funkcí a vlivu. Nepopírám, že by se to řadě lidí, zejména dosazených do funkcí na základě takové dohody, i velmi líbilo. Voliči by však měli pouze důvod k tomu, aby je podobná vládně-opoziční smlouva přesvědčila o falešnosti české politiky.
V této souvislosti je zajímavý současný postoj komunistů. Ti na jedné straně varují před vznikem velké koalice ODS a ČSSD, na straně druhé se však svou praktickou politikou podílejí na tom, aby tato koalice vznikla. Filipovo vedení KSČM je zcela ve vleku Paroubka. Paroubek, který oznámil, že podá demisi své vlády i za situace, kdy není ustaveno vedení sněmovny, tak nalézá u Filipa pochopení a „nechápe“ reakci prezidenta. Poté, co Paroubek připustil, že demisi nepodá, jsem zvědav na reakci komunistů. Uvědomují si komunisté, že pokud by jednali jako samostatná politická strana, mohou vzniku velké koalice zabránit tím, že umožní vznik koaliční vlády občanských a křesťanských demokratů a zelených? Zřejmě ano, jejich „uhranutí Paroubkem“ je však natolik závažné, že nejsou schopni ani ochotni samostatné akce. Tím situaci samovolně tlačí k velké koalici, tj. k řešení, které je podle nich to nejhorší. To jsou paradoxy!
Velmi podstatným důvodem proti velké koalici je situace uvnitř ČSSD. Tato strana je dnes ve vleku jediného člověka, a to Paroubka, který rozhoduje samostatně o strategii i taktice - při vší úctě k poradci Komárkovi - a je tak skutečnou stranou jediného muže. Tím vzniká zdánlivá jednota ČSSD na pozadí toho, že ostatní mlčí. Není tak jasné, nakolik je koncept velké koalice akceptovatelný pro ČSSD bez Paroubka. Pokud Paroubek či Komárek hovoří o „historickém kompromisu“ – termínu vypůjčeném od italských eurokomunistů, není vůbec zřejmé, co je tím míněno. Je tím míněno nalezení kompromisního programu mezi ODS a ČSSD? Na jaké bázi? Já osobně vidím pouze shodu na tom, že obě strany slibují hospodářský růst. V metodách řešení aktuálních problémů české ekonomiky se však mezi programy ODS a ČSSD rozevírají obrovské nůžky. Zatímco ODS sází na svobodu jednotlivce a posílení jeho role v ekonomice, ČSSD chce pokračovat v regulacích a omezování svobod v zájmu přerozdělování bohatství od bohatých k chudým. V této souvislosti je myslím zapotřebí zdůraznit, že naše „chudoba“ kopíruje stav české populace před rokem 1989. Většina české populace se má dnes lépe než před rokem 1989, potíž je vlastně jenom v tom, že i u nás vznikla skupina velmi bohatých lidí, vůči níž se i relativní zlepšení ekonomické situace všech vrstev obyvatelstva jeví jako zanedbatelné. To vede ve specificky českém závistivém prostředí k tomu, že Paroubkova ČSSD a komunisté živí u svých voličů pocity křivdy a slibují „nápravu“ a komunisté a Paroubek sám „revanš“.
Já chápu termín „historický kompromis“ zcela jinak. Výsledek voleb přinesl, dodávám naštěstí, snížení počtu levicových mandátů o 11 oproti volbám 2002. Paroubkův historický kompromis by měl především spočívat v uznání výsledků voleb a zahájení skutečně konstruktivních jednání se stranami, které se dohodly na vytvoření vládní koalice. Pokud by snad Paroubek spekuloval po tajných volbách předsedy poslanecké sněmovny o tom, že na svou stranu získá, podle jeho vyjádření „tři až čtyři koaliční poslance“, čekají nás další Paroubkovy politické manévry .
