5.3.2021 | Svátek má Kazimír


POLITIKA: Popularita politiků

26.3.2013

Podle průzkumu agentury STEM se na pozici nejpopulárnějšího politika drží už od září roku 2011 Jiří Dienstbier a na druhém místě je opakovaně místopředseda ODS Jiří Pospíšil. Následuje předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a dále jeho spolustraníci Lubomír Zaorálek a Marie Benešová.

Jak se však ukazuje, jsou popularita politiků u voličů a popularita ve vlastní straně dvě celkem rozdílné věci. Dlouhodobě nejpopulárnější politik v zemí v ČSSD neobhájil křeslo řadového místopředsedy, druhý celostátně nejpopulárnější politik Jiří Pospíšil byl z vlády odstraněn vlastní ODS a Marie Benešová je také už jen bývalá místopředsedkyně, když její spolustraníci dali přednost prakticky zcela neznámé protikandidátce.

To všechno asi nebude tak úplně náhodné. Pokud bychom se obrátili pro vysvětlení třeba k politologii – samozvané to "vědě" o politice, ve skutečnosti jen politické dojmologii – nedozvěděli bychom se nic. Strany by podle ní měly přece podporovat ty své politiky, které jsou nejpopulárnější u voličů. Jak je ale vidět, ony to nedělají. Takže proč.

Při objasňování chování politických stran se vychází z jejich chápání jako dobrovolných organizací občanů, jejichž cílem je získat politickou moc, aby jejím vykonáváním prosazovali sociální, ekonomické a další zájmy svých voličů. Neboli na prvním místě jsou zájmy voličů, jejichž naplňováním strana získává politickou moc. A ta nakonec není ničím jiným, než možností donutit dělat ostatní to, co by nedělali, kdyby měli svobodu volby.

Zájemců o získání podílu na moci rozhodovat o tom kdo, co, kde, kdy a co za to, je ovšem daleko více, než je ve straně volných míst. Neboli v prvním kole si straničtí kandidáti konkurují mezi sebou. Teoreticky by měli být kandidáti řazeni podle toho, jakou mají podporu u voličů. To se však, jak je vidno, neděje. Musí tedy existovat mechanismus jiný, skrytější, zákulisní. Kandidáti během něho musí získat podporu vlivných straníků, jejichž hlas něco ve straně znamená – ale jejich počet je také omezený. Vzniká tedy pro kandidáty nutnost se houfovat do skupin kolem hlasů rozhodujících stranických bossů – těch oficiálních i těch zákulisních kmotrů. Tím vznikají různá vnitrostranická uskupení někdy staromódně označovaných jako "názorové frakce". Ačkoli povaha skutečných názorových rozdílů mezi "frakcemi" je často věcí tak vedlejší, že se nedá ani zaznamenat.

Volební výsledky uvnitř strany, získání výhodného místa na volební kandidátce, obsazování stranických funkcí od těch nejvyšších až po ty místní a regionální tak ve skutečnosti nemohou vznikout jinak než jako výsledek souboje jednotlivých skupin – a tyto skupiny zase nefungují jinak, než jako fungují klany - sama politická strana je tak tvořena jednotlivými klany neboli skupinami organizovaného stranického sobectví. Ty se jako strana semknou jen před volbami, a jen tehdy můžeme vidět jejich šéfy na jednom stranickém bilboardu. Ale už první povolební večer se na klany opět rozpadnou a začne mezi nimi tvrdé politické obchodování, vymezování zájmových sfér a všechno to ostatní, co o rozložení sil uvnitř strany rozhoduje.

Venku pak zůstávají ti, o jejichž hlasy ve volební kampani šlo. A tu se pravidelně mnozí diví, jak často jsou zájmy voličů opomíjeny. Anebo že, jako v našem případě, stranický sjezd ignoruje popularitu, kterou má u voličů ten který kandidát. Není to ovšem způsobeno nějakým morálním selháváním stranických politiků – nejsou z většiny o nic lepší nebo horší než my ostatní - ale prostou racionální volbou, která je vede k tomu, že zájmy voličů jsou prosazování jen tehdy, pokud jsou v souladu se zájmem strany, ale i zájem strany že se prosazuje tehdy a jen tehdy, když je v souladu se zájmem klanu - a ten zase pokud není v rozporu s osobním zájmem jednotlivého politika. Neboli nejvýše stojí osobní zájem politika následovaný zájmem jeho klanu, teprve poté je v pořadí zájem strany a na posledním místě jsou zájmy voličů. Při takovém pořadí pak není divu, že se na voliče často nedostane, protože se leckdy nedostane ani na zájem strany samotné – v našem případě by například zájmem celé ČSSD bylo zvolení Jiřího Dienstbiera a Marie Benešové místopředsedy. Ale nestalo se tak.

Musí ovšem politik svůj zájem správně vyhodnotit – nemůže stát mimo klan, nemůže mít svůj zájem mimo stranu, a proti straně, jako to provedl ve druhém kole prezidentských voleb Jiří Dienstbier. Neuvědomil si, že bez strany a bez svého klanu není nic. Vůbec nic. I jako dlouhodobě nejpopulárnější politik v zemi. (Mimochodem se mu to stalo již podruhé – měl se stát pražským primátorem, jenže spolustraníci s ním nevybíravě zametli. Ale jemu to zřejmě nic neřeklo).

Politický boj uvnitř stran je ve skutečnosti lidsky drsnější ba i surovější, než je boj mezi stranami samotnými. Je to do značné míry cynická hra, a ne soutěž idejí, názorů a schopností. A není to poučení jen z posledního sjezdu ČSSD – ostatní velcí nepředvádějí nic jiného. Ani na scéně, ani za ní.

Pro nás ostatní, kteří stojíme venku a dovnitř nás pustí jen jednou za čtyři roky, z toho plyne jediná možnost – omezit a omezovat moc politických stran, tedy výsledně i vlády, parlamentu a státu a jeho byrokracie. Nejde tu o nic menšího než o omezení jejich možností nás pod hrozbou násilí donutit dělat to, co bychom nikdy nedělali, kdybychom se mohli svobodně rozhodovat.



Také lovíte duchy? Netestujte dřív, než týden po vynechání menstruace, radí lékař
Také lovíte duchy? Netestujte dřív, než týden po vynechání menstruace, radí lékař

Jedna minuta. Druhá. Tři minuty pryč… Chvíle napětí… Na testu se objeví dvě čárky… Pozitivní těhotenský test! Jste v tom! Jak těhotenské testy...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.