O prázdninovou zábavu se nám stará spor o obsazení ministerstva kultury. Občas sklouzává až do žánru tragikomedie, ba frašky. Na Hradě a v Lánech probíhají nekonečné schůzky, prezident chce smiřovat předsedu sociální demokracie s jeho ministrem, ten cestuje po kulturních akcích napříč republikou a vesele tweetuje, jak mu tam chybí nový adept do čela resortu nebo jak mu Lidový dům ubližuje.

Bavíme se o osobách a obsazení, což se dá z ústavního hlediska pochopit. Dokonce i od navrženého čerstvého ministra se víc očekává hájení celkové politiky ČSSD než praktický výkon v oblasti kultury. Není to ale škoda? Není nejvyšší čas mluvit o problémech resortu?

Je pravda, že kompetence ministra jsou limitované. Ale i tam, kde už jeho moc nesahá, může uplatnit svoji autoritu, má-li nějakou. Operou Národního divadla například otřásá stávková pohotovost. V kladenském divadle, zřizovaném městem, se umělci brání výměně jednatele. Filmaři se ohradili proti sponzorování karlovarského festivalu zbrojovkou. Nic z toho sice ministr nevyřeší, ale mediační roli by sehrál mohl, kdyby jej tam i tam brali vážně.

Jenže o kolika českých ministrech kultury se dala hovořit jako o těžkých vahách, jimž bylo nasloucháno v politických kruzích a které měly otevřené dveře i do uměleckých salónů? Napadají mne jen Milan Lukeš a Pavel Dostál.

Antonín Staněk, jehož odvolání navrhl premiér prezidentovi, tuší, že by jej kulturní elity mezi sebe nepřijaly, a tak objíždí regionální folklórní festivaly a věnuje se památkám, jejichž předností je, že nic neříkají a nic si nemyslí. Přiznejme ale Staňkovi, že aspoň nesedí v koutě. Ostatně starost o národní kulturní dědictví patří k důležitým úkolům.

Ministr ještě před prázdninami připomněl i trvalky, s nimiž je nutné pohnout: umístění Muchovy Slovanské epopeje, otáčivé hlediště v Českém Krumlově či Kaplického knihovnu. Připravuje též projekt zavedení otevřeného vstupu do státních památek pro seniory, rodiny a děti formou osobní karty.

Z programového prohlášení Babišova kabinetu vyčteme i další plány. Pomiňme navýšení rozpočtu resortu, což je těšínské jablíčko většiny vlád. Místo toho se na ministerstvu chystá propuštění. Naštěstí se už trochu pohnulo s platy v oblasti kultury, což ocenili především zaměstnanci regionálních divadel, galerií či muzeí, i když žádná velká sláva to stále není.

Dokument také slibuje investice do výstavby a rekonstrukce sídel řady institucí od Karlových Varů po Uherské Hradiště. Papír unese všechno. I podporu nezávislosti veřejnoprávních médií. Avšak když dojde na volbu členů mediálních rad, často nestačíme nad favority koaličních stran valit oči.

Jestliže se Staněk proslavil hlavně odvoláním ředitelů Národní galerie a Muzea umění, tak Michal Šmarda, kterého by sociální demokracie ráda posadila do ministerského křesla, na to jde jinak a slibuje odpolitizování příspěvkových organizací ministerstva.

Omezil by moc ministra a dal zelenou dozorčím orgánům složeným z respektovaných odborníků. I to by byla významná pomoc české kultuře.

Jen je otázkou, jestli na ni dojde. Kdo ví, v co vyústí stávající politické napětí, kdo bude příštím správcem resortu a jak rychle se o kultuře přestane ve stranických sekretariátech mluvit.

Žijeme sice v době, v níž se kdejaký hochštapler ohání národem, tradicemi, vlastenectvím nebo kulturní identitou, ovšem když politicky vyroste, na historii a umění zapomene a ministerstvo kultury opět vyfasuje roli Popelky. O to absurdnější by bylo, kdyby zrovna kvůli němu padla vláda.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus