Nedávné sociologické šetření ukázalo, že výrazně vzrostla důvěra českých občanů v politiky a jimi obsazené instituce. Nejedná se sice o čísla bůhvíjak závratná, nicméně nastavený trend ústavní činitele těší. Další nezpochybnitelnou skutečností je dlouhodobá stabilita českého politického systému, tolik odlišná od polských či slovenských reálií. Jenže nemylme se: ne každá stabilita je prospěšná.

Podpora, kterou české obyvatelstvo vyjadřuje voleným zástupcům, se odvíjí především od akceschopnosti exekutivy. Když „ti nahoře makají“, nehádají se a srozumitelně s veřejností komunikují, jsou oblíbení. Jakmile se utápějí v politických krizích (viz Grossovo premiérské období) nebo působí příliš složitě (styl Vladimíra Špidly), otáčí se palec populace směrem dolů. Jiří Paroubek je znám pracovitostí, sebevědomím i lidovostí, takže mu nečiní potíž osedlat šimla veřejného mínění. Když k tomu pak do vlády přizve pár „správných řízků“ (Vítězslav Jandák, David Rath) a šikovných ekonomů (Martin Jahn, Jan Mládek) má zaděláno na předběžný úspěch.

Česká společnost je homogenní, pragmatická a konzervativní zároveň. Netrpí mimořádnými sváry, více než proces ji zajímá výsledek a nemá ráda prudké zvraty. Dokud vlády fungují a životní úroveň zásadním způsobem nekolísá, politické střídání nevyžaduje. Opozice se může stavět na hlavu, svolávat hromy blesky, nafukovat neprůhledné aféry, sepisovat „knihy hříchů“ soupeřů – marná snaha. Pět let se o tom přesvědčovala ODS, nyní to samé osmým rokem zažívá ČSSD.

Volič si zvykne na konzervativce, liberály i socialisty. Pouze u komunistů váhá, přesto i jejich akceptovatelnost stoupá. Politické strany si z toho podvědomě vzaly poučení a nabízejí programy více méně centristické, ve spoustě bodů vzájemně slučitelné. Jistě, existuje klíčový rozpor nad rovnou daní, zákoníkem práce či podobou evropské integrace. Ovšem převažuje většina nekonfliktních témat a i u těch výbušných si troufnu předpokládat shodu na nejnižším společném jmenovateli. Nemluvě o otázkách, které dělí partaje uvnitř, a to napříč politickým spektrem. Stačí zmínit míru ochrany přírody, registrované partnerství, ale třeba i (de)regulaci nájemného.

Situace nabírá až absurdních rozměrů. Poté, co sociální demokracie prosadila v parlamentu podstatné snížení přímých daní, což by člověk očekával spíše od pravice, chopili se občanští demokraté námětů v sociální politice, které dosud v rukou třímala levice. Zatímco ČSSD se stále více blíží představě odpovědného hospodáře, ODS se zalíbila koncepce „soucitného konzervativismu“ (populární například u republikánů v USA) a slibuje štědrou dlaň. Několik komentátorů jí už také připomnělo někdejší kritiku Špidlova výroku „zdroje jsou“. Tentokrát je to totiž ona, kdo obhajuje nákladnost svých projektů lepším výběrem daní a rostoucí výkonností ekonomiky.

Preference hlavních politických stran se zvolna vyrovnávají, vyhlídky účelově rýsovaného bloku ČSSD-KSČM jsou dokonce růžovější než tandemu ODS-KDU-ČSL. Leč i kdyby vládu skládal opoziční lídr Mirek Topolánek, asi by mu nedělalo problém navázat tam, kde Jiří Paroubek skončil. A naopak: v případě vítězství ČSSD je dost pravděpodobné, že by nepodlehla lacinému kouzlu „jednotné levice“ a raději iniciovala nekomunistickou reformní vládu, jež by bez mrknutí oka realizovala i to rozumnější z receptů pravice. Mimochodem, s liberálními ekonomickými tezemi kreativně nakládala jak vláda Zemanova (jištěná opoziční smlouvou s ODS), tak tříbarevný kabinet Špidlův.

Stabilitu srovnatelnou s českou bychom našli snad jen v Rakousku a Německu. U jižních sousedů vyplývá z pevných kořenů lidovců a socialistů, mezi nimiž se pouze občas proplete jiný životaschopný výhonek. Německá scéna je pestřejší a nám bližší. Těsný volební výsledek CDU/CSU a SPD vyústil ve velkou koalici, která do jednoho hrnce s přehledem naházela a zamíchala ekonomické požadavky levice a pravice.

Je tedy velkokoaliční model optimální? Obávám se, že nikoliv. Možná jej lze ještě uhlídat v SRN, v českém prostředí by ale mohl resuscitovat neblahé dědictví politického klientelismu a parcelace státu. Kam toto vede, ukazuje kauza Všeobecné zdravotní pojišťovny, která za opoziční smlouvy upadla do sféry vlivu ODS a dnes jen plodí hořké ovoce.

Velká koalice by sice mohla zaštítit významné reformy důchodů, školství a zdravotnictví, avšak v očích voličů by smazávala rozdíly mezi levicí a pravicí a nahrávala politickým extremistům, zejména z KSČM. Jeden z mála pozitivních aspektů velké koalice spočívá v tlaku na integraci politických sil aspirujících na roli demokratické alternativy. Tak jak za Zemanova vládnutí s Klausovým patronátem rozkvetla Čtyřkoalice, mohli by energii načerpat jednak zelení, jednak roztříštění malí liberálové.

Co s tím? Nechci voličům ordinovat zmatený orloj vznikajících a zanikajících stran typický pro Polsko. Ani slovenskou divočinu, v níž je patrně nejvýhodnější být „nezávislým“ poslancem s volně obchodovatelným mandátem. Pro začátek by stačilo nesměšovat předpojaté ideologické náhledy s respektováním přirozené hranice mezi levicovou a pravicovou politikou. Dále pak vzít za svá etická pravidla, v nichž není prostor pro korupci a netransparentní bratříčkování. A v neposlední řadě by pomohlo odtabuizování komunistické blokační menšiny v Poslanecké sněmovně nebo zachování stranického spektra umožňujícího sestavování levostředých a pravostředých koaličních vlád.

Spoléhat se na trpělivost a usedlost voličů není šťastné. Stabilita není všelék a může snadno přerůst ve strnulost či obalit se plísní. Demokratické politice prospívá zdravá dynamika.

Mosty č. 25