Minulé úterý proběhl v Poslanecké sněmovně pod ochrannými křídly předsedy Zaorálka seminář na téma Bilance 17. listopadu 1989. Zúčastnila se ho řada prominentních osobností naší politiky, v neposlední řadě exprezident Havel, premiér Paroubek a místopředseda Senátu Pithart. Z toho, co prosáklo na veřejnost, vyplývá, že v posledku šlo o docela jiné věci než hodnocení listopadového převratu.

Václav Havel hovořil o tom, že komunisté dnes nejsou největším nebezpečím. Daleko nebezpečnější jsou prý „nomenklaturní elity“, které se uplatnily v „bezprecedentní gigantické privatizaci“. Nebyly totiž založeny „na jakési podnikatelské kontinuitě nebo kontinuitě vlastnictví a podobně“. Napojením nomenklatury na politickou reprezentaci pak vznikl uzavřený systém, který přetrval do dnešní doby. Politika degenerovala a lidé chtějí změnu, chtějí, aby se ten systém otevřel.

Příznačné je už to, že exprezident mluví nikoli za sebe, ale za „lid“. To je zřejmě jednak jakási profesionální nemoc, jednak důkaz, že naše polistopadové „politické elity“ mají s těmi předlistopadovými přece jen tu a tam něco společného. Základní nota sdělení je alibistická: za všechno může Klaus. Přitom k tomu, aby mluvil o napojení nomenklatury na politickou reprezentaci, potřebuje Havel nezanedbatelnou míru otrlosti (viz Čalfa, Vacek a mnozí další, méně významní, s nimiž navázal hned po listopadu politické spojenectví).

Nevím taky, kde by chtěl exprezident po roce 1989 vzít elity založené na podnikatelské kontinuitě nebo kontinuitě vlastnictví. Kontinuita byla v roce 1948 na dvě generace přerušena a jediné, co tu v roce 1989 existovalo, byla kontinuita s komunistickým hospodářstvím, personifikovaná jeho ekonomickými manažery. Je iluze si myslet, že zkušenost těch lidí byla za nových poměrů nepoužitelná, a bylo by nesmyslné požadovat, aby byli z politických důvodů plošně z podnikání vyloučeni. Zvlášť v situaci, když potomci někdejších vlastníků a podnikatelů si často s navráceným majetkem nevěděli rady a zbavovali se ho např. tak, že ho nabízeli právě těm nejvykřičenějším firmám, např. Junkovi. Dnes ostatně už největší hvězdy Klausovy epochy (Soudek, Stehlík, Junek, Kožený, Salzman ad.) z podnikatelského Olympu s zmizely a vévodí mu docela mladí lidé jako Petr Kellner nebo Karel Komárek. Problém Klausova období nebyl v první řadě „v nedostatečné kádrové čistotě“ novopečených podnikatelů, ale v prorůstání ekonomiky a politiky, a na tom prorůstání se podíleli i lidé, kteří s žádnou „nomenklaturou“ neměli nic společného.

To, že se politický systém „uzavřel“, může být aspoň zčásti z Havlovy strany optický klam. Každý systém se za čas po převratu „uzavře“, to znamená, že se stabilizuje. Nástup ČSSD k moci znamenal přitom jistou proměnu politické „elity“ (nejprve v roce 1998, pak v roce 2002). Systém je uzavřený z hlediska těch, které vyvrhl, a ti, kteří se jako Václav Havel nejprve významně podíleli na jeho utváření (v rozhodující době, na počátku svobody!), a posléze jím byli vyvrženi, nesou za jeho nynější stav spoluzodpovědnost.

Pravda, Havel si představoval a asi ještě představuje systém „neuzavřený“. Jak měl původně vypadat, je známo: místo politických stran politická hnutí, vlastně jakési aparáty na manipulování veřejnosti (OF nemělo žádné členy!), a směrodatné osobnosti, které se prosazují nikoli nějakými formalizovanými procedurami, ale tak říkajíc vlastní vahou. Tento anarchický model politické pseudoinstituce připomíná vzdáleně tak nejspíš sicilskou mafii, a může se uplatnit jen v hysterické atmosféře revolučního období a na poměrně krátkou dobu, nebo jen v rámci poměrně malých a izolovaných společenství. Klaus usiloval obnovit tradiční politické instituce, politické strany, a politický zápas jako soupeření těchto stran. Podařilo se mu to aspoň natolik, že ve volbách v roce 1992 bez problémů smetl Havlovu lobby do politického propadliště a Havel sám pro něho na pár let přestal být nebezpečným. Od té doby usiluje exprezident vytrvale a neúspěšně o rehabilitaci svých politických utopií. Je zjevně ochoten se zatím účelem spojit s leckým, o čemž svědčí i jeho nynější sázka na Paroubka.

Stanovisko Petra Pitharta je jen ještě o něco průhlednější: cena, kterou jsme zaplatili za svobodu, prý nemusela být tak vysoká. Dnešní postavení komunistické strany je dáno tím, co jsme zbytečně zaplatili zejména v procesu ekonomické transformace. Za všechno opět může Klaus. Ve skutečnosti cena za svobodu byla tak vysoká především proto, že disidentské špičky kolem Havla na ni vůbec nebyly politicky připraveny. Proto nižší patro normalizačních komunistů potřebovaly (jakousi spojnici s nimi tvořili četní reformní komunisté v řadách disentu). Kooperace s poraženými komunisty byla ovšem nutná – ale měla to být kooperace na demontáži starého režimu a jejím dovršením mělo být rozpuštění KSČ a konfiskace veškerého jejího majetku – samozřejmě s tím, že její členové jsou politicky plnoprávní a mohou si založit jakoukoli novou partaj podle vlastního gusta. Místo toho udělali Havel a spol. z komunistů fakticky partnery při vytváření nového politického systému a pak se divili, že se jich nemohou zbavit. Jak by taky mohli, ve vzrušených listopadových dnech jen přestalo být na chvíli vidět, že starý režim a komunistickou stanu podporuje dobrých 15% obyvatelstva. A podporují je dodnes. Petr Pithart dělal této nesmyslné politice kulisu hloupými řečmi o tom, jak slyší trávu růst.

Zbývá už jen načrtnout malý portrét toho, s nímž se teď Havel s Pithartem spojují v boji proti odvěkému nepříteli Klausovi a ODS. Premiér Paroubek vystoupil na zmíněném semináři s obhajobou KSČM: „Je komunistická strana Čech a Moravy nebezpečná pro demokratický režim? Není. Komunisté nepřipravují revoluci, nemají skladiště zbraní… neviděl jsem… že by KSČM připravovala nějaké své bezpečnostní síly nebo je měla k dispozici … Pracují naopak v zastupitelstvích, pracují v parlamentu. Je to nebezpečí pro demokracii? Znovu říkám, že ne. V zemi existuje absolutní sociální smír. Ani v moskevském Kremlu nesedí Stalin. Zakázat komunisty? Jenomže kde se takové zákazy zastaví? Kdo bude následovat po komunistech? Socialisté? Homosexuálové? Cyklisté?…“ „Proto se Paroubek domnívá, že nazrál čas k tomu, aby KSČM postupně integroval. To nelze udělat jinak než že s ní bude spolupracovat. (Do vlády ji zatím nechce.)

Jak vypadá v Paroubkově představě nebezpečí pro demokracii? V Kremlu sedí Stalin, komunisté připravují revoluci, mají skladiště zbraní a vlastní bezpečnostní složky. V zemi není sociální smír. Je to poměrně jednoduchá představa nebezpečí, mechanicky odvozená z jednoho docela konkrétního nebezpečí minulého. Když naproti tomu komunisté pracují v zastupitelstvech a v parlamentu a dokonce jsou přehlasováváni, jsou něčím stejně neškodným jako socialisté, homosexuálové a cyklisté.

Paroubek si zřejmě systematicky vytváří před veřejností alibi pro to, že se spojuje proti ODS a prezidentovi s komunisty. Jde proti Klausovi a ODS, a to ho sbližuje s Havlem a Pithartem (třeba pro spravedlnost přiznat, že Pithartovi se Paroubkova vstřícnost vůči komunistům moc nelíbí). Je to nebezpečná a nezodpovědná hra. Komunisté jsou – přesto, že právě nechystají ozbrojený převrat – stranou zcela nedůvěryhodnou, s níž není radno se paktovat, i když k tomu člověka zrovna momentálně pudí potřeba vyléčit si mindráky z minulých porážek nebo dosáhnout okamžitého politického úspěchu.

19. listopadu 2005

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.