Ministr zahraničí Tomáš Petříček vysvětluje českou zahraniční politiku „jedné Číny“ jako vnitropolitický problém České republiky. V zásadě má pravdu.

Pořad Otázky Václava Moravce se věnoval cestě předsedy Senátu PČR na Tchaj-wan. Hosty pořadu byl jednak účastník cesty senátor Jiří Růžička, jednak ministr zahraničí Tomáš Petříček. Na prostou otázku, co je to ona politika jedné Číny, nedokázal odpovědět jak Růžička, který jako starší by o tom teoreticky mohl něco vědět, tak ani Tomáš Petříček. Oba mlžili a mlžili a nikdo z nich nebyl schopen říct prostou skutečnost: Reprezentantem Číny v mezinárodních organizacích, jako je OSN, je Čínská lidová republika (takzvaná pevninská Čína). Je to mimo jiné důsledek změny zahraniční politiky USA na konci šedesátých let minulého století. Po tehdejší invazi Sovětského svazu do Československa se USA sblížily s komunistickou Čínou právě jako „protivahou“ vojenské síly SSSR. Tehdejší pevninská Čína byla ještě pod vládou Mao Ce-tunga a ten byl se Sovětským svazem a jeho satelity v ostrém politickém sporu. USA si od tohoto kroku slibovaly tvrdší postup proti SSSR v Radě bezpečnosti OSN.

Historicky tak Čínu v Radě bezpečnosti OSN zastupovala až do roku 1971 Čínská republika (Tchaj-wan). Existuje například mapa Číny z pohledu Čínské republiky . Čínská republika si dle této mapy dělá nároky na území, které v současnosti připadá Afghánistánu, Pákistánu, Indii, Myanmaru, Rusku a Mongolsku. Největší část území však samozřejmě spravuje, zřejmě jen „dočasně“, Čínská lidová republika. Od roku 1971 sedí v Radě bezpečnosti zástupce komunistické Číny a od té doby se také datuje ona „politika jedné Číny“, v níž naprostá většina států světa uznává jako reprezentanta Číny v mezinárodních organizacích právě komunistickou Čínu. Nicméně Tchaj-wan se může účastnit olympijských her, na které vysílá své reprezentanty.

Senátor Růžička v OVM uváděl, že česká delegace jednala s diplomaty evropských států, ale byl velmi opatrný v tom, aby oznamoval další cesty evropských politiků v ústavních pozicích do této země. Prohlásil, že podobné návštěvy „by mohly následovat“. Uvidíme, spíše se domnívám, že nic podobného žádný další evropský stát, člen EU, neplánuje.

Ministr Petříček sice opět tvrdil, že Česko dál respektuje politiku „jedné Číny“, ale ani on si netroufl říct na rovinu, že to znamená uznávání pevninské Číny jako reprezentanta Číny i s tím, že ostrov Tchaj-wan je součástí Čínské lidové republiky de jure. De facto je Tchaj-wan samostatným státem, uznávají ho ale pouze necelé dvě desítky států světa.

Bývalý prezident Václav Klaus i současný prezident Miloš Zeman označili shodně a možná shodou okolností cestu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan za „klukovinu“. Zeman si navíc ještě postěžoval, že Vystrčil nerespektoval doporučení všech dalších ústavních činitelů a ministra zahraničí, aby na Tchaj-wan nejel. Vystrčil v Událostech tvrdil, že Zeman lže, protože na poslední schůzce všech ústavních činitelů k zahraniční politice se o tom nemohlo jednat, když on ještě nebyl rozhodnut.

Souhlasím s Petříčkem v tom, že Vystrčilova cesta na Tchaj-wan je součástí české politiky a není ani tak zaměřena na její mezinárodní dopad, ale na dopad v Česku. Řada lidí Vystrčilovu cestu ocenila s tím, že „je to po dlouhé době věc, kdy se nemusí za českého politika stydět“. Nicméně o tom, že cesta byla prvoplánově namířena proti politice Zemana (který se jezdí učit do Číny, jak řídit hospodářský rozvoj). nelze mít žádné pochyby. Navíc, ODS byla ve vládách 1992-7 a 2006-13 a nikoho z jejích tehdejších reprezentantů by ani nenapadlo na Tchaj-wan oficiálně zavítat.

V médiích proběhla zpráva, že čínský zákazník pozastavil dovoz klavírů z firmy Petrof s odkazem na „nepříznivou situaci ve vztazích mezi Českem a Čínou“. Měla by to být možná první „pomsta“ komunistické Číny za Vystrčila. Petříček tvrdil, že až „opadnou emoce“, vše se vrátí do normálu. Možná ano, nicméně komunistická Čína si to bude dobře „pamatovat“ a ve vhodné příležitosti to proti Česku použije.

Vystrčilova cesta tak primárně skutečně nebyla namířena do zahraničí, ale na vnitřní českou politiku. Pokud senátor po návratu oznamoval, že vidí v hospodářské oblasti úžasné možnosti větší spolupráce s Tchaj-wanem, zcela jistě je co zlepšovat. Nicméně i na Tchaj-wanu se provozuje podnikání tak, že výroby jsou na pevninské Číně, opět z důvodu lacinější pracovní síly. I takzvaný Západ, ať už pod touto značkou míníme cokoliv, podlehl vábení laciné pracovní síly, navíc v zemi, kde se nestávkuje a kde strana a vláda drží pevně moc v rukách. Čína se stala onou „dílnou světa“ a válcuje svou levnou produkcí jak ekonomiku USA, tak EU. Na tomto faktu se v nejbližších letech sotva co změní.