Tu a tam si někdo posteskne nad zdlouhavým schvalováním zákonů. Ukazuje, že nepochopil demokratické vyvážení moci. Ústava a další zákony záměrně brzdí akceschopnost parlamentu, aby vláda - výkonná moc – mohla efektivně fungovat. Také proto, aby se zákony tvořily na desítky let, ne podle okamžité situace. Cílem je bránit parlamentní diktatuře. Teoreticky by parlament mohl vládnout prostřednictvím zákonů a dekretů, je silnější než vláda, ale musí být výrazně pomalejší, jinak propadne pokušení na všechno udělat zákon: Pes pokouše dítě, uděláme zákon o psech a dětech, myslivec postřelí kolegu, uděláme zákon o kontrole myslivců, malé pivovary se bojí velkých, uděláme zákon o malých pivovarech, nedaří se vykoupit pozemky od jedné paní, uděláme zákon o vyvlastňování pozemků, atd atd. Politikové dopustili korupci, udělají zákon o korupci.

Jenže žádná ústava ani jiná pravidla nedokáží hrůznou parlamentní diktaturu zastavit. Demokraté musí kromě zákonů dobrovolně respektovat etické zásady demokratického systému. Nenajdou je v zákonech, nejde je sepsat, je to prostě věc slušného chování politiků.

Po vzniku samostatné České republiky měl náš Parlament zakázáno přijímat zákony rychle. Po několika letech přišel tehdejší předseda ústavněprávního výboru, nyní soudce Ústavního soudu, s návrhem zrychleného legislativního procesu. Zahájil tak éru parlamentní diktatury. K čemu je poslancům zrychlený proces dobrý? Za prvé: když se zákon schválí v prvním čtení, veřejnost se nestačí bránit, nestačí kontaktovat své zástupce v Parlamentu, a tak mohou projít věci, za které by jinak poslanci tvrdě zaplatili ztrátou důvěry. Za druhé: když vytvoří legislativní zmetek, opravují svá katastrofální selhání ve zrychleném řízení. Tak se například stane, že při desáté novelizaci téhož zákona v jednom roce vláda v důvodové zprávě píše: „vládní návrh odstraňuje nezamýšlené negativní důsledky předchozí novelizace“. Vláda diplomaticky nepřipomíná, že negativní důsledky vyrobili poslanci.

Zákony máme k tomu, aby pravidla byla obecná, dlouhodobě platná, stabilní, aby si občan mohl svůj život zařídit v rámci těchto pravidel. Po dvaceti letech skončilo období překopávání socialistického zákonodárství, k údernickým výkonům zákonodárců není důvod. Komentátorům ještě nedošlo, že úkolem parlamentu není schvalovat co nejvíce zákonů, ale naopak přinutit vládu, aby jich bylo co nejméně. Dobrá vláda je ta, která dokázala za svého působení spravovat zemi s co nejmenším počtem změn v zákonech. Vláda i Parlament si zaslouží přísný trest za každý případ, kdy musí ve stejném volebním období více než jedenkrát novelizovat tentýž zákon. Navrhuji, aby všem zúčastněným byl za každý takový zákon o tři procenta snížen plat, rozumí se do konce volebního období včetně dodatečného ‚padáku‘ na odchodnou. Měli si to předem lépe rozmyslet. Když někdo namontuje zmetek do auta či do letadla, také je za to potrestán – a to tím ohrožuje jen desítky lidí. Legislativní zmetky ohrožují celý stát, miliony občanů. Plat by mohl zůstat zachován těm poslancům, kteří hlasovali proti opakované novelizaci téhož zákona. A za zrychlený legislativní proces pokaždé plat o deset procent dolů všem, kdo s tím souhlasili. Výmluvy na Evropskou unii neobstojí – politik musí tvořit pravidla i s ohledem na to, co se chystá. Není-li si jist, musí počkat. Nakonec, strany mají své europoslance, takže se vymlouvat nemohou.

Je zcela bezprecedentní, že by parlament zasedal v období horké volební kampaně. I kdyby to vyžadovala nějaká nečekaná politická aktualita, nemělo by to vést ke změnám v zákonech. Nápad svolat schůzi Sněmovny týden před volbami a schvalovat jakékoli zákony, když je zřejmé, že důsledky otevření Pandořiny skříňky ponese někdo jiný v příštím volebním období, by si měl vykoledovat doživotní diskvalifikaci z politické činnosti u voličů. Výbušnost schůze, na níž se odehrává volební kampaň, má být dokonce umocněna projednáváním zákonů ve zrychleném procesu. To je výsměch demokratickým zásadám, to je okázalý projev zvůle parlamentní diktatury, které nezáleží na tom, aby zákony měly podporu veřejnosti, aby byly pečlivě projednány, aby parlament naslouchal voličům, jejichž zájmy proti vládě zastupuje. Je to výsměch demokracii, výsměch odpovědnosti, je to facka voličům do tváře: „Vy hlupáci, sice nás budete za týden volit, ale po volbách o vás budeme stejně jako teď zase rozhodovat my, a zase bez vás.“

Zbývá připomenout Jacquinův postulát o demokracii: „Nikdo si nemůže být jistý životem, svobodou ani majetkem, pokud zasedá parlament.“ Parlamentu bez mandátu na konci volebního období nemůže schůzování zakázat zákon, ale měl by mu to zakazovat stud.