Každý, kdo sledoval v pořadí už čtvrté hlasování o vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase si musel povšimnout minimálně dvou věcí. Zaprvé velmi dlouhé debaty, v níž zcela chaoticky vystupovala řada řečníků, aby znovu opakovala a připomínala nejrůznější prohřešky vůči zákonům či zájmům občanů těch či oněch stran nebo politiků.

Byla to jakási verbální občanská válka, v níž bylo téměř nemožné se vyznat a najít nějaké jasné politické pozice. Není divu, protože politickou scénu ovládla úplně jiná témata, než která byla prezentována v politických programech parlamentních stran.

Hlavně to bylo téma boje s korupcí, které dostalo v českých poměrech téměř mysteriózní rozměr. Patrně si nikdo z politiků nedokázal při svých předvolebních slovních šarádách proti korupci představit, co se stane, když se začne korupce skutečně vyšetřovat a stíhat. Když se ukáže, že jsou do ní zapleteni lidé z vyšších politických pater a že je možné je stíhat. Podstata problému je pak v tom, že donedávna bylo vyšetřování korupce pod politickou kontrolou.

Objevilo se například podezření na nějakého vysokého vládního činitele a policejní prezident hned spěchal za předsedou vlády, aby ho seznámil s kauzou a ten mohl adekvátně reagovat. Podobně se chovala nejvyšší státní zástupkyně vůči ministrovi spravedlnosti. Nynější policejní prezident to nedělá a nervozita ve vládních kruzích roste. Stejně tak to nedělají vyšší státní zástupci. Nikdo politiky nevaruje, nikdo je neupozorňuje na to, co se objevilo v trestních oznámeních, k čemu dal souhlas státní zástupce a koho bude policie vyšetřovat a následně stíhat.

Proto byla uměle vyvolána tzv. válka mezi policií a politikou. Což ve skutečnosti probíhá úplně jinak, než jak to prezentují předseda vlády, ministr financí nebo někteří politikové vládní koalice. Předně nejde o žádnou válku mezi policií a politikou, protože značná část politické scény stojí za policií, ale o válku těch, kdo se bojí o své vlastní politické a společenské postavení nebo svých politických stran.

Jestliže například ministr financí útočí na policii a jejího šéfa, bojuje jenom za sebe a své stranické kolegy, není v tom ani stopa obecného zájmu. Je to až absurdní, ale ministr dokonce provádí jakési varianty policejních provokací vůči policii. Zavolá nějakého vyšetřovatele nebo policistu, útočí na ně, pak to všechno popře a hlasitě se dožaduje, aby byl tzv. případ vyšetřen. Smysl této psychopatické činosti ministra je zastrašení policie a snaha ji vrátit do starých kolejí, které politice vyhovovaly. Vrcholem frašky pak je, když ministr mluví o estebáckých metodách policie. Každý, kdo skutečně zažil policejní metody za komunismu, by asi potvrdil, že estebácké metody spíše používá pan ministr.

Ministr a jeho vládní parta si neuvědomují, že tím vším, to znamená svou soukromou válkou s policií, vyvolávají ve veřejnosti ještě větší chaos a nejistoty, než existují. Jedinou správnou věc za dané situace učinil prezident republiky, jenž se za policejního šéfa a policii jednoznačně postavil. Pro věřejnost je důležité, aby ještě někomu mohla vůbec věřit. Ministr Schwarzenberg prohlásil, že nikomu nevěří, ale to pro veřejnost není dobrá rada. Většina veřejnosti nevěří vládě a jejím reformám a chtěla by, aby vláda odešla. Jenže policii není možné vyměnit nebo chtít, aby odešla a přišla nová garnitura.

Vláda může ostatně vládnout bez důvěry veřejnosti, jak o tom svědčí současná Nečasova vláda. Policie oproti tomu musí požívat jisté důvěry veřejnosti, protože se nepohybuje ve vládních nebo parlamentních komnatách, ale mezi lidmi a je na ně do značné míry odkázaná. Politikové se zajímají o občany hlavně před volbami, policie sice není občany volena, ale jejich podporu potřebuje stejně, možná ještě víc. Vládní útoky na policii by proto měly okamžitě skončit a každý vládní činitel, jenž má dojem, že mu nebo jeho blízkým policie neoprávněně šlape na paty, by měl na svou obranu využívat po soukromé linii všech prostředků, které mu zákony umožňují. A netahat do toho stát.

Podobné je to se vztahem vládních činitelů a státních zástupců. Tady také skončila éra posluhování státních zástupců stávající vládní ganituře a okamžitě přišel útok na státní zástupitelství. Byl bezdůvodně odvolán ministr spravedlnosti, jenž zásadním způsobem ovlivnil výše zmíněnou změnu poměrů, především jmenováním skutečně nezávislého nejvyššího státního zástupce. Ten pak navrhl na šéfku pražského státního zastupitelství další skutečně nezávislou osobu a nový ministr spravedlnosti se jí zdráhá jmenovat.

Ve skutečnosti, podle zákona, je tomu tak, že pokud nejvyšší státní zástupce navrhne na jmenování nějakého jemu podřízeného státní zástupce, musí ho ministr jmenovat, i když by to stokrát nechtěl udělat. Válka vlády s policií nemůže skončit jinak než jak válka vlády se státními zastupiteli, to znamená prohrou vlády, respektive jejím uvědomím si toho, co znamená skutečně právní stát. Tvrzení, že jak za policií, tak státními zastupiteli stojí opoziční politické strany, které se snaží těmito cestami o změnu politických poměrů v zemi, není ani hodné nějakého komentování.

Situace je pro vládu komplikovaná také v tom, že může zprostředkovaně jmenovat všechny šéfy policie nebo šéfy státních zastupitelství, ale nemůže jim už diktovat, co mají konat. Pokud si dotyční postaví hlavu a mají většinovou podporu veřejnosti, mohou si vládní činitelé tak nanejvýš nervozitou hryzat prsty. Některým z nich prasknou nervy a začnou okolo sebe nesmyslně kopat, jako například ministr financí, nebo se na všechno rezignovaně dívat jako ministr vnitra. Podřízených se nezastane, ale také proti nim nejde. Podíváme-li se na vzniklou situaci obecněji, musíme konstatovat, že se jedná o rozklad státní správy, který nemůže skončit dobře.

Začal jsem jednáním v Poslanecké sněmovně a v této souvislosti je třeba uvést, že skončilo nerozhodným výsledkem, 89 poslanců bylo pro vyslovení nedůvěry vládě a 89 poslanců proti. Což samozřejmě neumožnilo vyslovení nedůvěry, ale pouze zvýraznilo skutečnost, že sněmovna je rozdělená napůl a podle oné verbální války, která se vedla před hlasováním, lze soudit, že vztahy mezi stranami a poslanci jsou krajně nepřátelské.

A to má tato vláda vládnout ještě dva roky, což je téměř nepředstavitelné. Žádný politický systém nemůže být stabilní, jestliže je takto polarizován a v takové míře se nerespektují nějaká společná pravidla vládně opoziční činnosti. Nemůže to pak být jinak, než že této situace využijí vlivné podnikatelské kruhy, aby si ještě víc podřídily politickou sféru. Ale to už je jiné téma.