Jan Kaplický byl přesně tím mužem, kterého si představitel mojí (polistopadové) generace vážil bez větší pochybnosti. Originální, nekonvenční, kosmopolitní umělec, který utekl z Československa včas před dopadem normalizační kovadliny. Samozřejmý gentleman nespoutaný předsudky…..Prostě osobnost, jakých se v českém rybníčku nedostává.

Abych se neschovával za svými vrstevníky, připouštím, že jeho návrh Národní knihovny se mi od začátku zamlouval včetně původně plánovaného umístění. Pokud Praha mohla razit cestu gotice, baroku či secesi, nevidím pádný důvod, proč by stejnou příležitost měla zahodit v architektuře soudobé.

Že se „zelená chobotnice“ zpolitizovala jako málokterý jiný kulturní projekt, svědčí buď (dle optimisty) o tom, že se pro úřadující elity kultura stává důležitým tématem, anebo (podle mne) že znepřátelené strany, frakce, kliky apod. nenechají ležet žádnou záminku k vyřizování účtů a nárůstu preferencí.

I přes nevkusné tahanice samolibých byrokratů si Kaplický zachovával od rozpoutané kauzy důstojný odstup ruku v ruce se zdravým nadhledem. Do hry (nyní takřka výhradně politické) se slovutného architekta přímo zatáhnout nedařilo. Až donedávna.

Volby do krajských zastupitelstev a třetiny senátu jsou nablízku a Jiří Paroubek si správně uvědomuje jejich význam pro příští tažení ČSSD i své osobní setrvání v jejím čele. K vítězství (tzn. k potupné porážce ODS) je povinen užít každý nabízející se instrument. Kritika pravicových protržních reforem vlády nemusí stačit. Takhle nalézt nějakou pojistku... No vida! Je tu přece ta Kaplického knihovna, jejíž stavbě „arogantní mocní“ z pražské ODS urputně brání. To by v tom byl čert, kdyby se toho nedalo chytit!

Nabídka pro Jana Kaplického spojit se s Jiřím Paroubkem, a zúčtovat tak s oblíbencem Václava Klause, Milanem Knížákem, kterého Paroubek viní z nepochopení neotřelého návrhu na pražském magistrátu především, došla oboustranného souhlasu.

Tímto krokem Kaplický vstupuje (byť tomu sám možná nevěří) do reálné politiky. Do politiky, kde mimo ideálů a programových cílů rozhodují ostrost loktů a přízemní pragmatické zájmy. Pro velkého architekta je to zřejmě jediný způsob, jak realizovat v původním záměru vytoužené dílo. A poněvadž socialisté (vzhledem ke zdárnému křepčení na vlnách populismu) v několika následujících volbách dosáhnou návratu na vrchol moci, patrně se tak stane.

Případ Národní knihovny však bude mít také vedlejší výsledek, odliv popularity a uznání, kterému se Kaplický u nepřehlédnutelné části české veřejnosti zatím těší. Ale co? Podobně to u nás skončí skoro vždy, když se umělec spojí s politiky…

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského