POLITIKA: Politické strany, nebo sekty?
Největší vlny kolem sebe dělá Občanská demokratická strana. Fotky Vlastimila Tlustého ve vířivce a mafiánské způsoby exposlance Moravy strhly lavinu hubatých výroků a odsuzujících stanovisek. Nejužšímu grémiu, Výkonné radě a celé řadě oblastních sdružení ODS však nevadí ani tak samotné praktiky, zdokumentované televizí Nova, jako spíše fakt, že je kdosi odkryl a že si na ně posvítil. Výčet afér, o nichž se v souvislosti s ODS dnes mluví, je přitom pestrý: bratrovražedné boje Tlustý-Topolánek a Topolánek-Bém, zpravodajské hry Jana Moravy, přepisy policejních odposlechů kontaktů Vlastimila Tlustého a Ivana Langera s okolím Františka Mrázka, záznamy dřívějších telefonických hovorů senátora Vlastimila Sehnala s podnikatelem Přemyslem Veselým o penězích pendlujících mezi brněnskou politikou a byznysem, rehabilitace unionistického exposlance Kořistky v korupcí zavánějícím sporu s Topolánkovým důvěrníkem Markem Dalíkem, legislativní přílepky poslance Hrnčíře týkající se výdělků provozovatelů hazardu a jistě by šlo si vzpomenout i na další.
Kupodivu více než obsah těchto případů stranické špičky pálí jejich medializace. Ba co víc. Tlustého účinkování v Moravově příběhu vedl občanské demokraty v některých regionech k příkrým odsudkům, aniž by znali detaily. Někteří komentátoři si přirozeně vzpomněli na dávné petice obdobně neinformovaných komunistických buněk a kolektivů pracujících proti předlistopadovému disentu. Tlustého domovské místní a oblastní sdružení ODS však profesionálního rebela podrželo, až se místopředseda strany Ivan Langer neudržel a postěžoval si, jak může pár členů v Rakovníku ignorovat názory stovek svých kolegů ze zbytku země. Odpověď je jasná: Učí nás tomu demokracie, v níž nejde vždy jen tak snadno, aby většina válcovala menšinu.
Jednu slabinu by ale ODS napravit mohla. Vylučovat ze strany v ní i v těch nejohavnějších případech mohou jenom místní sdružení, která si však lze snadno zavázat, někdy i zmanipulovat. Šikovný politik zákonitě myslí především na dobré vztahy se spolustraníky ve svém bydlišti. Občanští demokraté zkrátka postrádají pravomoc Výkonné rady zbavovat členství, kterou například ČSSD svému Ústřednímu výkonnému výboru dávno přiřkla. A je také v souvislosti s takzvanou presumpcí viny uvnitř sociální demokracie využívána.
V souvislosti s oranžovým týmem Lidového domu je ale v těchto dnech skloňována jiná nepříjemnost. Řady členů ČSSD se v některých místech rozrůstají tempem takřka ďábelským. Například v Teplicích se přihlásilo sto devět čerstvých adeptů. Zvídaví novináři ovšem zjistili, že srdce nejednoho z nich pro samotnou sociálně demokratickou myšlenku bůhvíjak nehoří. Vstupovalo se houfně, po rodinách, pracovních týmech, obyvatelích domů. Předseda ČSSD Jiří Paroubek se raduje z nově příchozích a doufá, že přibudou i v jiných regionech. Jeho úsudek je logický. Vláda je neoblíbená a opozice ve volebních preferencích vede. Určitě je mnoho lidí, kteří cítí potřebu rozšířit řady sociální demokracie a pomoci jí v blížícím se volebním zápase. Ne pokaždé a ne všude bychom ale zahlédli idylický obrázek úctyhodné občanské angažovanosti. Možná kdyby si s některými nováčky promluvil Jiří Paroubek osobně, jeho tvář by zvážněla. Nemusel by jezdit ani do Teplic. Členy-žoldáky může potkat třeba i v několika pražských obvodech. Existuje podezření, že někteří partajní funkcionáři se ve snaze pojistit si svoji pozici před stranickými volebními konferencemi neštítí téměř ničeho.
Jedním lékem na neduhy sociální demokracie může být již zmíněná zásada presumpce viny, druhým aktivita kontrolních orgánů a třetím například připravovaný projekt vnitrostranického vzdělávání. V jeho rámci ČSSD hodlá proškolovat své členy ve společenských vědách a politických zákonitostech. Pak se nejlépe pozná, kdo myslí své partajní angažmá upřímně a kdo je jen dušičkou ulovenou na jedno použití, o které už po roce nikdo neuslyší.
Kam může manipulace s členskou základnou dospět, ukázal nedávný sjezd Strany zelených. V malé partaji s nepočetnou členskou základnou není problém účelově založit místní organizaci a využít její pravomoci nominovat delegáta na sjezd. Takto se zrodilo několik zelených buněk, leckdy z lidí se vzdálenou adresou, které se jednoznačně postavily za osobu, styl, program a zájmy Martina Bursíka. Na samotném sjezdu se už pak jen v plné parádě představila hlasovací mašinérie, kterou by pozorovatel v typické zelené straně nepředpokládal. Vítězná skupina zašlapala své oponenty do země. Docílila sjednocené formace, leč zároveň intrikářské pachuti.
Potíží, jimiž české strany trpí, bychom našli více. Těžší je vymyslet, co s nimi. Načrtněme aspoň několik řešení. Jedno může spočívat v přísnějším dodržování partajních stanov a v akceptování interních etických kodexů. Druhým, třebaže poněkud problematickým, může být zpřísnění zákona o politických stranách či samotné ústavy. Třetí cesta by mohla politickým formacím přihodit i pár bodů navíc. To kdyby se strany rozhodly zavést institut svých oficiálních voličů či sympatizantů. Ti by sice přímo nevlastnili partajní průkazku, mohli by ale zasahovat do vnitrostranických primárek a ovlivňovat například podobu kandidátních listin do voleb komunálních, regionálních i parlamentních. Nejsnáze by tak byla rozmetána bratrstva kočičích pracek a do popředí by vystoupili nadšení aktivisté nezištně podporující ideové proudy občanských, sociálních, křesťanských nebo zelených demokratů.
Sotva si lze představit lepší protipól uzavřených a mravně degenerovaných sekt, jež se před námi zatím naposledy vylouply na pozadí rychlých soudů nad proviněními poslanců Tlustého, Schwippela a Ranince.
Pokud české politické strany včas neodstartují svoji regenerační kůru, budou se moci radovat z členské základny semknuté a rostoucí, nicméně strašit je může hrozba úbytku voličů – znechucených a vidících v politice jednu velkou žumpu.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
