Téměř okamžitě po teroristických útocích ve Francii se v západní Evropě vzedmula silná vlna odporu proti islámu. Stále hlasitěji zní kritika nejen extrémních a násilných podob islamismu, ale i kritika celého islámu jako nebezpečné totalitní ideologie. Tím, kdo na tom získává body, jsou pochopitelně různé strany a hnutí, které s tímto tématem operují již dlouho a nyní mohou argumentovat způsobem „my jsme vás varovali“.

Rostoucí popularita těchto subjektů však není zdaleka jen výsledkem útoků ve Francii, naopak jde o dlouhodobý trend. O tom ostatně vypovídají již výsledky loňských voleb do Evropského parlamentu, jelikož v několika státech si tyto strany připsaly vítězství. Na tomto základě chtějí usilovat o výhru i v celostátních volbách a sestavovat vlády. Současná situace jim nahrává, ale co je ještě závažnější, de facto jim nahrávají i politici mainstreamu pravice i levice, kteří svým chováním takříkajíc ženou voliče do náruče populistů.

Ty tam jsou doby, kdy byl odpor proti imigrantům z muslimských zemí tématem, jež zajímalo opravdu jen extrémisty, často vyslovené neofašisty a neonacisty. Dnešní volič stran, které jsou řazeny k populistické (resp. krajní) pravici, popřípadě podporovatel hnutí, jejichž náplní je boj proti islámu, vůbec není nějaký pominutý „nácek“. Na shromáždění německého hnutí Pegida i na demonstracích české iniciativy „Islám v ČR nechceme“ vidíme „úplně normální lidi“, kteří by rozhodně nemohli být řazeni mezi nějaké extrémisty.

Zmíněná česká iniciativa je diskutabilním projektem už kvůli tomu, že muslimská komunita u nás je velmi malá (na rozdíl od západní Evropy). Trochu analogickým tématem v Česku je ale soužití s romskou menšinou. A narážíme na i další podobnosti. Ostrá rétorika proti Romům se zajisté podepsala na úspěchu hnutí Úsvit, ale v některých problematických oblastech přispěla i k značnému počtu hlasů pro Dělnickou stranu.

Příčina je ale ve všech zemích v podstatě stejná, ať jde o muslimy z předměstí Paříže či Romy z Chánova. Většina evropských politiků se totiž dostala do pasti zvané „politická korektnost“, což je v podstatě neochota mluvit o některých nepříjemných tématech jen kvůli tomu, že by to mohlo urazit některé „diskriminované“ skupiny. A stále je tu i onen nešťastný výtvor jménem multikulturalismus, v jehož fungování nevěří už snad nikdo.

Volič pak má (bohužel nikoliv neprávem) dojem, že politici, kteří by měli hájit jeho zájmy, se problémům vyhýbají, zlehčují je a bagatelizují, pokud je dokonce ještě nezhoršují. A odtud už vede přímá cesta k tomu, aby přehodnotil svou „loajalitu“ vůči stranám, z nichž takoví politici vycházejí. Voličské hlasy se „přelévají“ ke stranám, jejichž představitelé o těchto problémech přinejmenším hovoří. Nabízejí jednoduchá a často nesmyslná řešení, ale volič má aspoň pocit, že existují nějací politici, které jeho problémy zajímají.

Na diskuse o islámu, imigraci či soužití s přistěhovalci díky tomu populisté získávají bezmála „monopol“, což jim přihrává další hlasy. Jedinou šancí politiků demokratické pravice a levice, jak tuto situaci změnit, je konec „politické korektnosti“. Problémy je třeba pojmenovat a řešit, a to systematicky a bez emotivního populismu. V opačném případě se můžeme snadno dočkat vlády krajní pravice např. ve Velké Británii či ve Francii. A lze opravdu vyloučit, že by potom podobný subjekt mohl uspět i v České republice?