POLITIKA: Polibek voliče
Tak třeba u probíhajících voleb do českého Senátu: když volič zapřemýšlí nad tím, co chce svojí volbou změnit, může se co nevidět dočkat. Lze se rozhodovat mezi stranami i jednotlivci, upřednostňovat volbu na základě vztahu k aktuální situaci, ale také podle pojímání horní parlamentní komory.
Po prvním kole senátních voleb startovní pole prořídlo. Většina z nás se řídila niternými sympatiemi k uchazečům o mandát. Vybírali jsme toho nejlepšího, zhusta bez ohledu na partajní příslušnost. Právě to je hvězdný okamžik zdánlivých outsiderů. Nemusí za ně hovořit nákladná kampaň, vnadná mluvčí či stranický guru. Jejich síla je v osobní věrohodnosti, pracovitosti, přitažlivých vizích. Pak je jedno, skrývají-li v portmonce legitimací člena ODS, ČSSD nebo jsou čirými nestraníky.
V kole druhém však už přihořívá. Naši favorité jsou leckdy mimo hru a nám nezbývá než hlasovat pro menší zlo. Zkoumáme, jaká barva stranických dresů je lahodnější, vyvažujeme skóre voleb do Sněmovny, šifrujeme vzkazy politickým elitám, jak jsme spokojeni s jejich působením. Typicky českým problémem je, že často hledáme útěchu v komunálních politicích, které posíláme do Prahy, aby reformovali, zatímco oni tam pak labužnicky podřimují. Pokud převáží zájem učinit ze Senátu jakýsi sněm obcí a regionů, budiž. Ale spatřovat záchranu „velké politiky“ ve starostech, jimž utíká smysluplná práce doma, je krátkozraké.
Moře centrální politiky zůstává po červnové bitvě o Strakovu akademii rozbouřené. Už pátý měsíc nám vládnou kabinety v demisi či bez důvěry. Občanští demokraté nedokázali po úbytku sil v jarním finiši zužitkovat své vítězství „o prsa“ a sociální demokracie velmi nelibě nese, když je při pídění se po vládě přehlížena jako ošklivá panenka v koutě vesnické tancovačky. Do toho se shůry sypou korupční aféry, odposlechy, ostrá obvinění politických protivníků, o účelovém antikomunismu ani nemluvě. Komu věřit? Kdo nezradil? Od koho čekat chladnou hlavu a čisté srdce? A stranické sekretariáty, redakční newsroomy i pan prezident napjatě trnou, co půjde z výsledků senátního klání vyčíst…
ODS má pod kontrolou Pražský hrad, téměř všechna krajská zastupitelstva a nejvíce křesel ve Sněmovně. Úspěšně svými sympatizanty infiltrovala též další instituce - Ústavní soud či Bankovní radu ČNB. Má čiperné pomocníky v klíčových policejních útvarech, jež s rostoucí chutí ventilují své aktivity v předvolební době. Vede ji vcelku příjemný muž z masa a kostí, který je ale naprosto netčen politickou obratností a znalostí ústavního systému. ČSSD disponuje armádou v exekutivě ostřílených politiků, státních úředníků (mnohdy toho času ve výpovědní lhůtě) i prachsprostých šibalů. Ve vládě si sbalila, v opozici však dosud nevybalila. Pošilhává po návratu do míst, z nichž osm let spravovala, ne snad úplně špatně, zemi. Na čele má nelítostného vojevůdce, který se umí během chvíle změnit v gejzír státotvorných nápadů. Lidovci se zmítají v agónii, křečovitě svírají svůj program, leč marně hledají, kdo z něj bude voličům „po luxovsku“ předčítat. Bursíkovi zelení raději bojují za ekozářivky na Hradě než za stabilní řešení na půdorysu červnových voleb. A komunisté licitují, jak zvýšit svoji cenu.
Pravice by ráda posílila své senátní pozice, aby se z nich pokusila uhníst virtuálního stoprvního poslance. Občanští demokraté již před těmito volbami měli Senát bezmála na povel. Vzdálenost od „skoro většiny“ k „těsné většině“ je malá, pro parlamentní demokracii ale zásadní. A nezapomínejme na většinu ústavní, na niž mohou velké strany, ČSSD a ODS, lehce dosáhnout. Ve Sněmovně ji zatím nechávaly spát, pakliže se však narodí i v Senátu, mohou se dít věci nevídané, které poněkud zabedněnějším zeleným a lidovcům drasticky protřou oči.
Pomyslný polibek voliče zkrátka zmůže letos mnohé, více než dříve. Proto je tak důležité vědět, čeho vlastně chceme docílit.
