Časté nemoci vládních úředníků v ČR

Jakými povahovými rysy se kvalifikují lidé do vysoké české politiky? Co zvládají vysocí politici v ČR, možná i v celém světě opravdu dokonale, obratně a bezkonkurenčně?

Pokrytectví a farizejství jsou hlavními povahovými rysy vládních úředníků v ČR, možná i v celém světě. Pohrdání veřejností, médii i reportéry a jistota, že si mohou dovolit opravdu vše včetně otevřeného výsměchu veřejnosti a občanům, svým voličům, to jsou disciplíny, které vysocí čeští politici zvládají na jedničku.

Nemůže překvapit jednotnost ve lhaní, kličkování, zkreslování a šaškárnách za pultíkem diskutéra. Někteří snad ani nešaškují z vlastního chtění, ale spíše tak nějak ve své přirozenosti školáckým slabikováním textu, který nejspíše vidí po prvé (a naposledy). Někteří rozeným komikům v šaškování směle konkurují umně vypěstovaným stylem, na němž snažně pracují. Dosahují čím dále tím skvělejších dovedností od vystoupení k vystoupení.

S řečnickými kreacemi na úrovni venkovských tláskalů, nebo naopak na úrovni dobře školených demagogů se počítá, média na ně čekají a ochotně se jich chytají, kolegové řečníků tleskají na místech v proslovu, kdy by autora měli spíše vypískat. Kolegiální tolerance a slušnost nad slušnost, řekl by si pozorovatel, kdyby nevěděl, jak se tahle politická elita chová při jiných příležitostech.

Tentokrát všichni našli nejen toleranci, ale rovnou shodu v tragikomedii "Nedá se jinak, než že si nechtě zvedneme platy, neboť pan Rychetský tak pravil". Nic nevadí, že pan Rychetský tak nepravil a že požadavek nesnižování platů soudcům, aby byli dost nezávislí, i kdyby na chleba pro plebs nebylo, neopravňuje státní činitele zvedat si platy – pravda, vázaně s růstem platů soudců.

Navázání platů soudců na platy státních činitelů si vyjednali mazaní soudci velmi brzy po sametové revoluci. Hned si mnuli ruce a křenili se, jak vyzráli na všechny krize, které přijdou na ostatní hloupý lid. Dnes tedy sklízejí kvalitní ovoce a s nimi sklízí stejně sladké ovoce i státní činitelé a politici, kteří si zvedali platy rok co rok a s sebou táhli i soudce.

Karta se obrací pouze v tom smyslu, že si chtějí platy zvedat soudci a s sebou táhnout i parlamentní politiky. Já na bráchu, brácha na mne, to je totiž základ úspěchu. Bohužel oba bráchové lžou, když tvrdí, že platy musejí růst, tedy jejich platy. Aby se tak mohlo dít, pak spojité nádoby budou fungovat tak, jak vysvětlil ministr práce a sociálních věcí, že sociální dávky budou klesat a důchody se valorizují méně, než se velkoryse slibovalo v minulých letech. Jak jednoduché – slib růstu platů soudcům platí, slib valorizace důchodu neplatí.

Lidu se přednese řeč na téma "Peníze na důchody nejsou", přednášející ministr práce a sociálních věcí, jak jinak, rodilý demagog s vizáží k tomu určenou snad Pánem Bohem. Proč ale občané jsou líní přemítat nad tím, jak se stalo, že na důchody peníze nejsou, když pracující stále odvádí sociální pojištění? Proč se občané neptají na to, jak je možné, že na tak základní potřeby společnosti, jakými jsou sociální zabezpečení slabých, zdravotní zabezpečení všech na slušné evropské úrovni a udržení školství alespoň na té úrovni, na jaké bylo před dvaceti lety?

Ba co více – kde se tedy berou peníze na předražené státní zakázky, někdy snad i na první kosý pohled uměle vytvořené a specifikované? Kde se bere ten balík na ohromné odměny ministerským úředníkům, kteří pracují poklidným tempem v bezpečí a pod střechou, zatímco hasičům a policistům, kteří pracují kolikrát hekticky v nebezpečném prostředí a pod nebem, ať je počasí jakékoliv, se naopak mzdy a odměny umenšují? Kde se berou peníze na korupci státních úředníků? Vždyť i tyto peníze protečou státní pokladnou?

Úplatky, korupční všimné a držhubné, předražené státní zakázky jsou položkami, na které nemá žádná společnost, které to se svou ekonomickou, dokonce i morální budoucností myslí dobře. My ale na to máme. Na tohle ano, na důchody nikoli.

Jak to tak vypadá, současná česká společnost je politicko-soudcovská autokracie, která to se sebou myslí nad míru dobře, proto si přihrabává ze státní pokladny. Důchodci, nemocní, hendikepovaní, rodiče s malými dětmi, ti všichni jsou slabé společenské skupiny, ti se bránit nemohou, proto jim politicko-soudcovská autokracie ubere hladce a bez rizika protestů a pochodů ulicemi. A i kdyby, však ať pochodují, peníze rozdělují ministři. A na ty nikdo nemůže a kdo by mohl, ten nechce, protože s nimi jede hru "já na bráchu, brácha na mě".

Všem těmto lidem vláda vzkazuje: "Starejte se o sebe, myslete na zadní kolečka, v nouzi se obraťte na své nejbližší," a dodává: "A nás nechte v klidu přehazovat velké peníze mezi svými zájmovými skupinami na účely, k tomu jmenované, které stejně nikdy nemůžete ani pochopit, ani prokouknout."

Náplní práce vládních úředníků má být péče o občany, o jejich sociální a zdravotní standard, o jejich vzdělávání a životní pohodu, nutnou pro pracovní aktivitu těch, co mohou pracovat. Jak ale s naivní představou občana kontrastuje kolorit pokryteckých prohlášení vlády a farizejských a pohrdlivých úšklebků ministrů a poslanců?

Nemůže být snad už nic smutnějšího, ubožejšího a beznadějnějšího pro občany, kteří by se rádi vzepřeli současné vládní garnituře s jejím způsobem vládnutí, než opakované pokusy opozice shodit Vládu, vyvolávání hlasování o nedůvěře Vládě a pronášení diskuzních příspěvků do poloprázdných parlamentních lavic.

Pro koalici takto vyvstává otázka, jak v nadcházejících volbách chce přesvědčit občany o tom, že po tolika neúspěších bude náhle úspěšná. Pro vládnoucí koalici vyvstává otázka, jak by bylo možné získat zpátky důvěru zdecimovaného a hodně pobouřeného obyvatelstva. Pro nově vznikající politické strany vyvstává otázka, jak se prezentovat, aby voliči od nich neprchali ve zlém tušení, že tohle bude zase nějaká zakuklená topka v jiném provedení.

Občané se začínají obávat, že do vysoké politiky míří jen farizejové, pokrytci a hlavně ekonomicky silní a se současnou soudcovsko-ekonomicko-politicko-lobistickou skupinou svázaní jedinci. Na druhé straně začínají komunikovat s médii ekonomicky silní (Jančura, Babiš), nebo právně vzdělaní (Marvanová), či morálně silní jedinci (Lenka Procházková), kteří evidentně se současnou vládní garniturou nejsou zadobře. Chtějí-li pro nás něčeho dosáhnout, musejí také mít kolem sebe silné skupiny s prsty nataženými mezi soudci, policií, ekonomy, právníky, ba i současnými vysokými politiky.

Budoucí voliči se ptají, zda si i při nejlepší vůli v příštích volbách navolí do vlády opět farizeje, pokrytce, demagogy a lháře a pak celé volební období to s naší ekonomikou i životní, jakož i morální úrovní půjde s kopce, samozřejmě a poměrně hladce a bez odporu i přes veškeré snahy těch vzdělaných a morálně na výši, nebo se podaří nějakým volebním zázrakem rozeznat ty odpovědné a navolit je do vlády pro příští volební období.

Voliči by samozřejmě chtěli dát šanci těm "čistým", odborníkům, vzdělaným, morálně vyspělým a zodpovědným a věřit, že oni pak dají šanci české společnosti. Jak je ale najít a zase nenaletět? A jak zajistit, aby takoví zůstali, čili nedali se zkorumpovat, nepodlehli kouzlu a chuti moci, neonemocněli farizejstvím, demagogií a arogancí matadora ve vysoké politice? Jedno je už jisté – penězi tohle uplatit nelze, více penězi a dalšími odměnami také ne a ještě více penězi a odměnami, úplatky a provizemi pro další příbuzné a známé také ne.