Jsem dalek toho, abych Okamurovi komolil jméno, takováhle laciná dehonestace je jen voda na jeho populistický mlýn.

Stvořili jste si ho, tak ho tady máte. Teď se ho pokoušíte zlikvidovat, ale je zpropadeně silný – tou silou, kterou jste mu dali… Kolikátá variace na tenhle starý příběh že to je?

Okamura říká to, co chce slyšet půlka národa: prostá a jednoznačná hesla, čím prostší, tím lepší. Jednoduše pojmenuje současný stav, ukáže prstem na viníky, nabídne pět bodů, které "je třeba zlepšit" (v druhé fázi "které on sám zlepší"), a pokud se tak stane, všichni se budeme mít dobře. Jednoduché.

Se svou kampaní úmyslně míří tam, kam mířil Zeman a další: na jedince frustrované z toho, že se nemají líp. Jejich hlas má přeci taky hodnotu jednoho hlasu, je stejně dobrý jako hlas můj, váš, … Pomohl jim označit viníka, společného nepřítele, sejmul z nich tíživý dojem, že by si snad za svou situaci mohli taky zčásti sami, a oni v něm z vděku začali vidět svého ochránce a zastánce.

Tenhle model funguje, dokud ho krmíte. Dokud lidem vysvětlujete, že se mají špatně, dokud tomu věří a dokud jim předhazujete viníky jednoduchými pravdami, tak máte jejich hlas. A najednou zjistíte, že rajtujete na radikalizované skupině příznivců, vytočených k bodu varu. Z toho se zatočí hlava i těm největším sekáčům. Takový pocit moci! Ukážu prstem – a masa hněvu se přelije, vykoná, dopadne na kohokoli, kdo se mi znelíbí!

Okamurovi se znelíbili novináři. Upřímně, není divu – to, co předvedl Reflex, bylo docela zoufalé. A Okamura neodolal. Prstem ukázal. "Pociťte hněv zklamaného lidu!" by řekl, kdyby byl postava z šestákové fantasy. A "zklamaný lid" poslušně šel a vylil si svou frustraci na Stonišovi. Zatím jen verbálně. Pamatujete se na film Člověk proti zkáze? (Jo, ten ledňáček, Olgo, letos zase nepřiletěl!) Scénku, kdy na Čapka zaútočili na chodníku… Čímž nesrovnávám Stoniše s Čapkem, jen ukazuju paralelu.

Stoniš sice nemůže za to, že se nemají líp, ale posmíval se jejich zastánci.

Stačilo, že o tom napsal IHNED a označil to za zastrašování novinářů. Okamura neodolal a znovu ukázal prstem! "Sdělte jim zcela svobodně svůj názor na jejich živitele pana Bakalu a na ně samotné a napište jim přímo na jejich maily…" Ach, ta slast, ovládat takovou sílu, co?

V Parlamentních listech pak pokrytecky dodává: "Já jen nastavil zrcadlo (…) nechtějí pochopit, že ne já, ale čtenáři jim to vracejí stejnou mincí (…)" Já nic, já muzikant. Já nikoho nenaváděl, to se čtenáři sami rozhodli jim to napsat… Jeho vlastní vyjádření ho ale usvědčuje ze lži.

Podle diskuse to spousta čtenářů novin Okamurovi schvaluje. Však co taky, novinář nebo politik, v očích lidu stejná svoloč. Ale tady nejde o novináře. Tady jde o masu frustrovaných. Na ty nahoře má políčeno Babiš, na ty dole Okamura, ty intelektuální loví Janeček, no a ti nejradikálnější "pochodují proti nepřizpůsobivým". Je to jedna a tatáž skupina, kterou spojuje společný nepřítel a společně živená frustrace. Až se ještě víc radikalizuje, bude zle.

Ne, nevím co s tím dělat. Jen chci upozornit, že všichni ti zklamaní nešťastní slušní lidé, co podpoří takového populistu, dávají legitimitu všemu ostatnímu, co kdokoli "jménem slušných zklamaných" udělá.

Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora