Dovolte několik pohledů ze "spodních pater".
Nikdy jsem nebyl žádný antiparoubkovec. Styl pana předsedy mi sice neseděl od prvopočátku, ale bylo zřejmé, že ten si přivolala sama ODS. Proti superkorektnímu Vladimíru Špidlovi v argumentační nouzi (či neschopnosti) vytáhli pánové Topolánek, Tlustý, Langer a další se spřátelenými médii taktiku hlasitého překřikování, tlustých slov a vulgarity přerůstající ve vyslovené štvaní. Po Paroubkově nástupu jsem se musel chtě nechtě smát při pohledu na obličeje těchto pánů, když dostali ochutnat svou vlastní medicínku. Namísto změny taktiky po prvních zkušenostech původní postupy ještě vystupňovali. Co chcete. Modus operandi nefunguje jen u kasařů, ale i u politiků. Co zabralo jednou, musí i podruhé. Horlivě, byť mnohem inteligentněji, jim v tom pomáhal Topolánkův přítel a Paroubkův formální spojenec v koalici Miroslav Kalousek. Ten Kalousek, který dnes kudy chodí, tudy se dovolává slušnosti, což považuji za jeden z nejlepších vnitropolitických vtipů. Těžko se někdo mohl divit, že po akci přišla reakce. Je to v řádu přírody. V oné době jsem otevřel Lidové noviny a ze sedmi redakčních komentářů se plné čtyři věnovaly Jiřímu Paroubkovi ve škále od nesouhlasného k nenávistným. Páni novináři v čele se šéfredaktorem by si to měli nechat někde léčit, říkal jsem si.
Objektivní pozorovatel by totiž nemohl přehlédnout i pozitivní vlastnosti (tehdy) nového předsedy ČSSD. Především pracovitost, enormní nasazení, v dobrém slova smyslu "zabejčilost", odolnost proti útokům. Nechyběly mu ani politické schopnosti, byl mocen analýzy situace, stanovení cílů a prostředků pro jejich dosažení. V tom všem předstihoval svého hlavního soka, Topolánka, o "parník". Namísto toho se zvláštní vlna mediálního antiparoubkismu zaměřovala na jeho řekněme plnoštíhlou postavu, nasupený výraz, případně i jiné kosmetické nedokonalosti. Pravda, Topolánek je vysoký, štíhlý fešák s milým úsměvem. A to je také vše. Jeho působení na špici ODS i státu je nekonečným seriálem politických stupidit.
Člověk by očekával, že si Jiří Paroubek své přednosti bude pěstovat a nedostatky snažit potlačit. K mému zděšení je opak pravdou a oba předsedové největších politických stran začínají být stěží rozlišitelní, snad kromě hyperaktivity jednoho z nich. První nejprve označí smlouvu za shit, pak ji podepíše, odešle k Ústavnímu soudu, protlačí její schválení v parlamentu, označí za mrtvou a spojí s ní svůj politický osud, načež se při prezidentských obstrukcích začne tvářit jako mrtvý brouk. Druhý její schválení urychluje pro upevnění Evropské unie, pak podtrhne předsednictví, pochválí prezidenta za zdržování ratifikace snahou o doplnění a seřve předsedu vlády za dosažení dohody doplnění umožňující. Kdo tomu rozumí, ať zvedne ruku.
Nejsem naivka. Politici gumově měnili své postoje vždy. V určitých situacích lhali a podváděli. Výjimkou nebyl ani největší politik naší historie, Karel IV., a ani Tomáš Masaryk. Podstatné je ovšem směřování. Fokus politikových snah musí být více méně stálý, předvídatelný a voliči srozumitelný. U obou předsedů spatřuji už jen jediný postižitelný cíl: zdeptat protivníka, jedno jak a za libovolnou cenu. K tomuto účelu můj hlas k mání rozhodně není!
Lukáš Jelínek namítá, že vedení catch-all party je tanec mezi vejci a je nutno tradiční voliče neztratit, ba ujistit je, že jsou stále v ohnisku zájmu. V tom má jistě pravdu, ale tím spíš je důležité, jak se to provádí. Podle Lukáše Jelínka další voliče přivede vyhlášená druhá vlna modernizace ČSSD.
Jak by mohla, když ta první skončila v troskách? Stačí jen porovnat proponované cíle se skutečností. Přímá volba funkcionářů strany se omezila jen na předsedu a i tato možnost nakonec byla stornována a zůstala nevyužita. O zvýšení počtu členů lze také s úspěchem pochybovat s výjimkou klasických předsjezdových "přílivových vln", po sjezdu rychle zase opadnuvších. O preferenci žen v politice, kromě neschopnosti zvolit místopředsedkyni, jasně vypovídá jejich zastoupení na kandidátkách do parlamentních voleb. ČSSD se v tomto parametru prakticky neliší od maskulinní ODS. Presumpce viny funkcionářů je od počátku aktivita sporná, taky už vyvolala některé úlety. Navíc se zdá, že pro jisté koryfeje strany neplatí (Rath a jeho podivné bačování v kraji). Získání mladých? Čím? Třináctými důchody? Nebo třeba nemocenskou? Prolomením limitů těžby uhlí snad? Některé kroky odmítli krajští a jiní místní baroni, od dalších ustoupilo vedení pragmaticky samo. Brát plány na další modernizace vážně tak vyžaduje notnou dávku důvěřivosti.
Chyba, to uznávám, není jen v předsedovi. Je i v celém vedení strany. Politici, které jinak považuji za vcelku schopné, se tváří, jakoby se nic nedělo. Čekají až na pořádnou voličskou facku? Možná je už na cestě. Po posledních parlamentních volbách namísto poděkování voličům přednesl Jiří Paroubek projev často označovaný za "paličský". Já jsem ho neodsuzoval. Každý má právo, aby v něm "bouchly saze", obzvláště po měsících práce a napětí. Jak je ale možné, že se ve vedení strany nenašel nikdo, kdo by mu to dokázal rozmluvit? V oblastních souručenstvích bafuňářů a lobbistů je situace ještě horší.
Za sebe musím říct, že v současném stavu a za vedení Jiřího Paroubka je pro mě ČSSD nevolitelná, přestože se považuji za levicového liberála a sociálnědemokratický směr by pro mě měl být nejpřitažlivější ze všech nabízených. Milovníkovi sociologických průzkumů navrhuji dotaz: "Jaké preference by ČSSD měla s někým jiným v čele?" Varuji jej ale. Výsledky by se mu nemusely líbit.