Až donedávna jsem považoval za nejúspěšnější mystifikaci našich moderních politických dějin báchorku z léta 2002, která nám dosavadního prvního vicepremiéra Zemanovy vlády představovala jako nového, neokoukaného a minulostí zcela nepoznamenaného politika. Při komunálních volbách jsem ovšem zjistil, že proti některým lidem je i Vladimír Špidla transvestitou-amatérem.

Ve středu odpoledne, nějakých čtyřicet osm hodin před otevřením volebních místností, jsem objevil ve schránce říjnové číslo tiskoviny nazvané „Liberecký zastupitel“, která již více než rok čas od času koluje Libercem. Snaží se působit dojmem nezávislých novin, které nemilosrdně tepou všechny nešvary bez ohledu na jejich pachatele, padni komu padni. Jenže když se podíváte do tiráže, zjistíte, že kompletní redakční rada kandiduje do libereckého zastupitelstva na kandidátce č. 8, nazvané SOS pro Liberec. Po tomto zjištění už ani nepřekvapí, že titulní stránce dominuje rozhovor s Evou Kočárkovou, jedničkou této kandidátky, který s ní udělala Věra Rosenbergová, umístěná na stejné kandidátce jako číslo 3. Zbytek titulky je vyplněn článkem s burcujícím názvem „Konec vlády jedné strany“. Při čtení článku ovšem zjišťuji, že ona strana není jedna, ale jsou dvě, vlastně tři a když se k nim přihodí komunisté, kteří sice ty tři zbylé tepou neméně horlivě, ale vypadá to tak lépe, tak jsou dokonce čtyři! (přičemž dvě z nich jsou navíc v opozici a se zbylými dvěma se také příliš v lásce nemají). A proti nim stojí jedno politické uskupení, které si dalo do znaku záchranný kruh a je připraveno samo tuto údajnou čtyřstranu porazit a tím ukončit vládu jedné strany. Takže čtyři jsou jedna a jedna není jedna - přiznám se, že jsem z toho trošku jelen. Rád bych téhle matematice přišel na kloub, listuji tedy novinami dál, proklestím se sliby typu „škola a školka za rohem“ (k téhle nehoráznosti se ještě vrátím) nebo „budeme Vám naslouchat“ (těžko už si představit vágnější slib), přeskočím dvě stránky, na kterých si SOS pro Liberec dělá regulérní reklamu s plakáty a profily kandidátů a skončím rozhořčeným dopisem jednoho z těch, kteří cinkali klíči. Všichni říkají víceméně totéž a někdy dokonce stejnými slovy. Takže žádné nezávislé noviny, ale stranický bulletin, který se novinám podobá jen tím, že je vytištěn na nekvalitním novinovém papíře.

Název „Liberecký zastupitel“ a koneckonců i zmíněné texty by pak mohly značit, že tyto noviny vydává nějaká opoziční strana, která nemá žádnou páku v podobě primátora, jeho náměstků nebo radních a k prosazení jejich cílů jí zbývá jenom to zastupitelstvo. Jenže Strana pro otevřenou společnost, nejvýznamnější člen této koalice, byla po minulé čtyři roky druhou nejsilnější koaliční stranou a má ve svém středu nejen radní, ale dokonce i dvě náměstkyně primátora. Jednou z nich - náměstkyní pro ekonomiku, tedy de facto číslem dvě na libereckém magistrátu - byla právě rozhořčená paní Kočárková. Aby ze sebe smyla zodpovědnost za své čtyřleté působení na radnici, předkládá nám dojemnou story, jak jí všichni házeli klacky pod nohy, jaké všemožné tlaky na ni byly vyvíjeny a jak vlastně nemohla nic moc ovlivnit.

Pravdou je, že Strana pro otevřenou společnost se čtyři roky významně podílela na správě města Liberec a obě její náměstkyně primátora na sebe mnohokrát upozornily. Náměstkyně pro vzdělání Dagmar Helšusová o sobě dala nejvýrazněji vědět svým projektem „optimalizace“ škol, který ve skutečnosti nebyl ničím jiným než likvidací některých z nich. Podruhé na sebe paní náměstkyně upozornila, když se osobně dostavila likvidovat mateřskou školku za přítomnosti vyděšených batolat (právě proto mě tolik rozčílil ten slib školy a školky za každý roh). Náměstkyně Kočárková čtyři roky připravovala rozpočet města a dnes se kvůli populistickému nadbíhání věčně nespokojeným staví ke své čtyřleté práci ve stylu „já nic, já muzikant“.

Pokrytecké mlčení o předchozí čtyřletce a sliby přímo protiřečící dosavadní činnosti mě dost nadzdvihly, sednu tedy k počítači a píšu komentář, který by proklamovanou liliovou čistotu této strany uvedl na pravou míru. Ještě ve středu večer jsem ho nabídl dvěma regionálním sdělovacím prostředkům. Z jednoho z nich mi doposud nepovažovali za nutné ani odpovědět, zato z druhého mi sdělili, že nejsou zaměřeni na mediální přestřelky, a i kdyby, je můj názor prý příliš tendenční (o tom si můžete udělat obrázek sami - 90% textu druhého a třetího odstavce tohoto komentáře vzniklo pouhým zkopírováním odmítnutého komentáře) a závěrem mi bylo doporučeno, ať se vrátím mezi „své“ na Neviditelného psa (těmi „svými“ byli nejspíš míněni pánové Jičínský, Jelínek nebo Vízek).

Neuspěl jsem tedy ani u jednoho z regionálních médií, ale nepřikládal jsem tomu příliš velký význam, naivně se utěšuje, že takovéhle pokrytectví musí trknout každého soudného člověka. Přece není možné, aby někdo uvěřil dosavadní náměstkyni primátora, že je „novou krví“ a nositelem změn. O to větší byl můj šok v sobotu večer, když jsem zjistil, že náměstkyni bez minulosti a jejím kumpánům uvěřilo více než 20% voličů.

Celkem rozumím tomu, že některým skupinám voličů stačí pouhé odmítání současného stavu ve stylu „za nás bude líp“. Je ale naprosto neuvěřitelné, pokud s touto taktikou přijde strana, která se na vytváření kritizovaného stavu výrazně podílela. Nevím, co vedlo každého pátého libereckého voliče k tomu, že jim tuto nehoráznost uvěřil. Netuším, zda to byla nevědomost (ve smyslu nedostatku informací o dosavadním působení SOS) nebo naivní víra, že začnou vše dělat opačně než doposud. V každém případě to ale ukazuje jedno - volič dokáže i s navijákem spolknout mnohé. Budete-li dramaticky křičet, že reagujete na jeho tísňové volání a zachraňujete ho, snadno zapomene, že jste to byl právě vy, kdo ho do té vody shodil.

Vox populi, vox dei, takže nemůžu nic namítat, ale ještě dlouho nad tím budu nevěřícně kroutit hlavou.

Pozn. redakce: výsledky voleb do libereckého zastupitelstva