Žádný strom neroste do nebe. Ani ten modrý. Tím tragikomičtější je, že posledním, jehož politické pózy okořeňuje nadšené jiskření v očích, je Mirek Topolánek. Jako by si neuvědomoval, že dobře už bylo.

Topolánek, který k šéfování ODS přišel jako slepý k houslím, překvapil. Vůbec není falešný, jak naznačoval jeho předchůdce. Naopak, na svoji přímočarost a lidovou pravicovost nalákal víc příznivců než intelektuál Klaus. Topolánek přispěl k tomu, že ODS vyhrála dvoje senátní, jedny evropské, krajské, sněmovní a nedávno i komunální volby.

Na vše ale také můžeme nahlížet z jiného úhlu. Zlatou éru ODS prožívala, když na lopatky v preferencích porážela sociální demokracii Špidlovu a Grossovu. Topolánkův tým neměl konkurenci a chrlil jednu kapitolu Modré knihy za druhou: Manifest evropského realismu, rovnou daň, rovnou sociální dávku, rovný důchod… S příchodem Jiřího Paroubka se situace změnila. Věrohodnost ČSSD posílila, což se projevilo jak v sociologických šetřeních, tak v červnových a říjnových volbách. Moc s tím nenadělaly ani psí kusy plukovníka Kubice a jeho policejních druhů.

Přestože svým stylem Topolánkovi pomáhal nahánět voliče sám Jiří Paroubek, ODS z toho vytěžila jen nejtěsnější vítězství, které nedokázala ani završit sestavením funkční vlády s důvěrou Poslanecké sněmovny. V senátních soubojích se pak občanským demokratům vzepřeli nezvykle sebevědomí kandidáti ČSSD, jejichž hvězdná chvíle nastala ve druhém volebním kole. Tam se jim povedlo zmobilizovat více sympatizantů než ODS.

Nezpochybnitelná Topolánkova pozice ve vedení ODS je před nadcházejícím kongresem dána zejména tím, že svrhávat dobrodince, který ji - po aféře s mrtvými sponzory a opozičně-smluvním mátožení – postavil opět na nohy, by bylo krajně nespravedlivé. Mirek Topolánek se nesmazatelně zapsal do dějin tuzemské pravice. Jeho éra však překonala bod zlomu.

Úsměv na Topolánkově tváři působil po pondělním jednání s Jiřím Paroubkem upřímně. Otázkou ale je, jak dlouho mu vydrží. Stokrát může být pyšný, že přiměl ČSSD k ústupkům a přiblížil toužebně očekávanou dohodu na stabilním kabinetu. Nesmí zapomínat, že nálada v ODS poháněná oblíbenou reality show „Nakopni svého Paroubka“ modro-oranžovým kompromisům zrovna nesvědčí. Pokud v očích svých souvěrců ustoupí Topolánek Paroubkovi příliš, může jeho svatozář pohasnout.

Jestliže se kdysi v ODS střetávali liberálové s konzervativci či „klausovci“ s čerstvou krví z regionů, tak teď jsou rozehrány disciplíny jako pragmatismus (Vlastimil Tlustý kypří půdu pro případ, že předsedova strategie zkrachuje) nebo paličatost (Topolánkovi zástupci soutěží v nedůvěřivosti vůči Paroubkovi, verbálně jej vyhošťují ze země, lpí na předčasných volbách a projektech, které nejsou s to získat podporu více než stovky poslanců).

Defilé potenciálních „druhých mužů“ ODS za daných okolností nestojí za pozornost. Důležité je, kdo začne růst coby převozník, jenž jednoho dne převezme po unaveném Topolánkovi veslo. Ten o sobě rád říká, že nejlepší výkony podává až pod tlakem. To kdyby političtí partneři s prezidentem v čele věděli dříve! Nicméně spokojenější je Topolánek na golfu či tenisu. Sekáči, který přijde po něm, odkáže resuscitovanou partaj, ale také úkol dát jí nedogmatický program a schopnost bez předsudků komunikovat napříč politickým spektrem. Anebo ve svém druhém předsednickém období pootočí kormidlem zemitý Valach sám?

Právo, 15.11.2006