Když nám doma kape kohoutek, maximálně pozveme instalatéra, aby uvedl věci do řádného stavu. Rozhodně kvůli tomu nepředěláváme vodovod v celém baráku. I když možná v domácnosti šéfa ODS Petra Fialy tomu je jinak. Soudě aspoň podle jeho nápadu vrátit se k volbě prezidenta republiky parlamentem, poněvadž ta přímá se neosvědčila.

Fiala míní, že Česká republika ztrácí parlamentní charakter a události posledních dnů rozvrací ústavní systém v samých základech.

Jenže ona to nebyla žádná sláva, ani když hradního pána vybírali poslanci a senátoři – mnohem víc v kuloárech než na společné schůzi obou komor.

Nezastírejme si, že přechod k přímé volbě byl zbrklý. Sama o sobě má řadu výhod, zejména participaci občanů, kteří jsou utvrzeni, že to oni jsou klíčovým prvkem demokratického uspořádání.

Jenže zůstala spousta vět nedořečena a spousta práce nedodělána.

Voličům mělo být jasně vysvětleno, že v parlamentní demokracii s lehce kancléřskými rysy jako u nás je prezidentská role spíše symbolická a reprezentativní než výkonná. Mohli jsme předejít situaci, kdy dnes řada lidí stojí za Milošem Zemanem a kroutí hlavami nad úvahami o kompetenčním sporu i ústavní žalobě. „Vždyť je to pan prezident, hlava státu, toho nelze omezovat,“ slýcháme často s až monarchistickou úctou.

Ale je to přesně naopak. Český prezident si zaslouží omezení a přesněji vykolíkovaný prostor, v němž se smí pohybovat. Na to strůjci přímé volby zapomněli. A teď jen zírají, jak si Miloš Zeman s podporou skoro poloviny populace a berličkou údajné vyšší legitimity dělá, co si zamane.

Když nám chybí pokorní špičkoví ústavní činitelé, neměly by v ústavě chybět lhůty, stejně jako více kontrasignovaných kompetencí prezidenta. Slušelo by se posílit roli parlamentu, zejména opomíjeného Senátu, a zjednodušit možnost ústavní žaloby na prezidenta.

Škoda, že tyto úkony nebyly provedeny ruku v ruce se zavedením přímé volby. To ale ještě neznamená, že bychom byli s prezidentem zvoleným parlamentem šťastnější.

Nebo už si nevzpomínáme na krušné chvilky s Václavem Klausem, když například odmítal ratifikovat Lisabonskou smlouvu? A Václav Havel si taky zahrával s kandidáty na ministry jako kočka s myší.

Nezáleží na formě volby, nýbrž na pravomocích prezidenta a na síle konkrétních ústavních aktérů. Rozpínavý prezident zajde jen tak daleko, kam jej premiér pustí. Vezme-li si Miloš Zeman do hlavy, že v čele exekutivy stojí on, a Andrej Babiš to nebude rozporovat, zvyknou si i občané, že stěžejním hybatelem událostí je prezident.

Stejně tak se to má s kompetenčním sporem před Ústavním soudem. Kde není žalobce, nemůže být ani soudce. Ústavní žaloba pro hrubé porušení ústavy se sice rýsuje v Senátu, ale hnutí ANO ji zřejmě potopí ve Sněmovně.

Když neexistuje vůle vést k pořádku Miloše Zemana, měli by zákonodárci spustit debatu o mantinelech pro prezidenta. To má větší smysl než laciné výzvy k obnovení parlamentní volby. ODS zacílila na tu část voličů, která by též ráda zařadila zpátečku. Je to ale jen menšina. Také proto se Fialův námět neujal ani u dalších středopravicových stran, které v něm vidí pouze snahu ODS strhnout na sebe pozornost.

Mají recht. Na komára se také nechodí s dělem, zpravidla stačí obyčejná plácačka.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)