Byly to minuty, v nichž rodičky přišly o pět tisíc korun, nebo je naopak získaly. Téma televizí i tištěných médií referujících o přelomu roku a o tom, jak matky živitelky přijdou o státní příspěvek kvůli tomu, že nestihly porodit o pár minut dříve, je jistě poutavé a skvěle dokumentuje to, jak se poměry v sociální politice přitvrzují. Nikdo se už totiž nepamatuje na to, že navýšení porodného na dvojnásobek prošlo v předvolebním šílenství v roce 2006 bez jakékoli seriózní debaty a od začátku bylo jasné, že je to záležitost směřující vysoko nad poměry tohoto státu. Ty tenkrát ani nikoho z politiků nezajímaly. Každý hleděl jen na své momentální osobní poměry, a tak to do značné míry vypadá i dnes.

Podpora rodin s dětmi je v Česku silně defektní. A to i bez toho, že poslední volby nevyhrála sociální demokracie, která ve svém volebním programu chtěla sedmnáctitisícové porodné zvednout rovnou na neuvěřitelných 120 tisíc. Jeden z významných českých sociologů dokonce v jednom novinovém článku, vyděšen volebním programem ČSSD, uvedl, že změny v sociální politice v roce 2006 jsou praktikováním „eugeniky naruby“. Nacistická podpora státem řízené eugeniky – nelidského plození „pravých árijců“ předurčených k planetárnímu vítězství – je v současném pojetí české sociální politiky nejen popřena, ale využita k dosažení cíle zcela opačného.

Rozsah a forma sociálních podpor, zcela nezávislá na ekonomické aktivitě rodičů, totiž motivuje k plození dětí zejména sociální skupiny s nejnižšími příjmy, často bez zaměstnání, s nejnižším vzděláním a sociálním zařazením. Jejich děti pak mají nejen v našem současném systému nejmenší šanci na dosažení kvalifikace a získání slušného místa se mzdou, z jejíhož zdanění by ostatním daňovým poplatníkům vrátily alespoň část z toho, co z jejich kapsy rodiče vyčerpali. Spíše následují příkladu nevzdělaných a nezaměstnaných rodičů.

První reformy nové vlády sice směřují k nápravě této sociálně inženýrské perverze, ale jen velmi omezeně. Porodné, což je sám o sobě absurdní sociální příspěvek, obdobný zrušenému pohřebnému, bylo sice sníženo, ale stále zůstalo vysoko nad dva roky starými poměry. Daňový poplatník platí za narození každého dítěte jeho matce bez ohledu na to, zda ta z něj vychová leteckého inženýra, či nezaměstnatelného feťáka, nebo ho odloží do domova a státní příspěvek utratí za rum.

Konstrukce porodného prostě říká, že dělání dětí dělá peníze, což je v dost příkrém rozporu s konzervativní tezí, že děti mají mít lidé, kteří je dokážou nejen vychovat, ale i uživit. Žel, v podobné podobě je stále i daleko podstatnější sociální dávka, kterou je rodičovský příspěvek. I ten je stále paušální, přestože těch sedm a půl tisíce je pro matku v druhé generaci chronicky nezaměstnanou zcela jinou motivací k plození dětí než pro řádně pracující mladou ženu. Pro tu první je mateřství nemalým zvýšením příjmu, zatímco pro tu druhou rizikem podstatného snížení životní úrovně a problémem v profesní kariéře.

Ministr Nečas se sice pokusil alespoň částečně tuhle perverzní motivaci matek změnit tím, že jsou od počátku letošního roku vyšší mateřskou preferovány rodičky, které se rychleji vracejí do práce, ale stále je to velmi nedostatečné a rok a půl staré chyby zůstaly neodstraněny.

Doba péče o dítě, kterou rodičům dnes už velmi velkoryse platí stát z peněz daňových poplatníků, je v Česku i na mimořádně sociální evropské poměry stále dlouhá. Podpora navíc není diferencována podle plateb, které rodiče za dobu své ekonomické aktivity zaplatili do sociálního systému.

Právě podpory pro rodiny jsou dnes jedním z míst, kde by se navzdory obecnému přesvědčení dalo šetřit velmi dobře. Chce to jen začít odvozovat mateřskou, nebo přesněji rodičovský příspěvek, od původního platu rodiče, který se o dítě stará. A především zásadně podpořit rychlý návrat matek zpět do práce. Znamená to podpořit přímo i nepřímo různé pečovatelské služby, a především motivovat firmy, aby se jim vyplatilo zaměstnávat matky na zkrácenou pracovní dobu. To jsou věci dramaticky zanedbané a stále zanedbávané. Byť by je přivítali rodiče všech dětí a nejen těch nejmenších. Cíl, kterým je více pracujících rodičů a dětí chápajících, že chodit do práce je normální, za určitou námahu nepochybně stojí.

MfD, 3.1.2008