Volby do zastupitelstev v Polsku, které se konaly v neděli (druhé kolo bude příští neděli) mne ponoukly k úvahám. Vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) ve volbách vyhrála, ale do funkce primátorů několika velkých měst, kteří jsou voleni přímo, byli zvoleni představitelé opozice, tedy Občanské koalice, což je koalice hlavní opoziční Občanské platformy a strany Moderní. Kandidáti Občanské koalice vyhráli volby vlastně ve všech velkých městech, ale jen v několika získali více než 50 procent voličských hlasů – a právě těch ostatních se bude týkat druhé volební kolo.

Trochu to připomíná „pražskou kavárnu“ – asi jsem nebyla jediná, koho to napadlo. Odpor opozice vůči vládní straně PiS v opozičních médiích je tak silný, že se běžně používá pojmu „Anti-PiS“, což mi zase připomnělo místní „Antibabiš“ – i v Česku řada médií (a pochopitelně řada intelektuálů a veřejných osobností) dští na vládní stranu ANO a jejího vůdce oheň a síru. Přesto se ANO – stejně jako v Polsku PiS – těší nezanedbatelné podpoře. Důvody jsou dost nasnadě, je jimi sociální politika, která řadě lidí citelně pomohla. V Polsku jde především o program 500 Plus, tedy příspěvek za druhé a další dítě. Odpůrci v obou zemích o takové sociální pomoci mluví jako o populismu, ti, kterým se dostalo pomoci, v ní vidí snahu o vyrovnávání společenských rozdílů a vítaný příspěvek do osobní nebo rodinné kasy. Obě strany, PiS i ANO, také vyhlašují nesmiřitelný boj korupci. Tím ovšem podobnost vládnoucích stran v obou našich zemích prakticky končí.

Právo a spravedlnost, strana, jež vznikla v roce 2001, je na rozdíl od českého ANO stranou ideovou, odvolává se na tradiční polské hodnoty, v jejím čele nestojí oligarcha zbohatlý po pádu komunismu a mezi jejími představiteli najdeme řadu lidí, kteří bojovali proti minulému režimu. Docela ráda bych si přečetla fundovanou studii o tom, proč a jak se stalo, že čeští disidenti z politiky vymizeli, zatímco v Polsku tomu tak není. Silou ani vlivem komunistů to nejspíš nebude, výsledky KSČM v českých komunálních volbách byly věru nevalné, ostatně podobně jako v Polsku, kde postkomunistická strana v komunálních volbách nezískala ani šest procent hlasů. Laicky přičítám českou rezervovanost vůči disentu a znevažování Václava Havla tomu, co se v naší zemi dělo v 90. letech, obecněji a dlouhodoběji pak vlivu ohavné normalizace, která dala lidem jasně najevo, že vyjadřovat se k veřejným záležitostem jinak, než jak velí „stranická linie“, je ošidné, že je bezpečnější veřejně držet hubu a krok a věnovat se chalupě a rodině.

Ale k těm dnešním rozdílům: i boj proti korupci polská vláda vede ve znamení boje proti komunismu, přesněji řečeno proti postkomunismu – hovoří o tom, že je po třiceti letech už nezbytné rozbít postkomunistické struktury a nastolit skutečnou demokracii. Nakolik se jí to daří, to by také stálo za analýzu.

LN, 26.10.2018