Dvojí chyby se dopustil ministr spravedlnosti. Ta první spočívá v tom, že Pavel Němec je ministrem vlády, která má jako jednu z priorit boj s korupcí a závažnou hospodářskou a finanční kriminalitou. Přesto při projednávání trestního zákona ve Sněmovně odsouhlasil vypuštění odstavce, který umožnil trestní postih pro „zneužití informací v obchodním styku“, konkrétně pro tzv. „obchodování na sebe“ (selftrading). Laicky řečeno, jedná se o jeden z možných způsobů „tunelování“. Jsem přesvědčen, že na takovýto závažný krok neměl pan ministr mandát. Pokud měl v této věci názor, že příslušný paragraf je možné vypustit, měl celou věc na vládě otevřít, ale je známo, že příslušná debata se nevedla ani v rekodifikační komisi. V současné době se většina právních analýz a komentářů shoduje na tom, že vypuštění odstavce byla chyba.

Věc není tak jednoduchá, jak si představuje poslanec Marek Benda. Vyspělé ekonomiky dnes ve světě bojují s velmi sofistikovanou hospodářskou kriminalitou, na kterou nestačí jednoduché popisy trestných činů, jak je uváděly včerejší trestní zákoníky. Například nedávno prezident George Bush v souvislosti se skandály v této oblasti, jako byly např. kolem firmy Enron, ustavil odbornou komisi, která se má těmito věcmi zabývat a navrhnout příslušné legislativní změny.

Proto jsem přesvědčen, že ministr Němec pro své rozhodnutí tuto změnu trestního zákoníku provést neměl potřebný mandát, neprojednal ji ve vládě, ani s kompetenčně blízkými ministry, jako je například ministr vnitra František Bublan a místopředseda vlády pro ekonomiku Jiří Havel. Pro svůj krok v tak závažné věci neměl Pavel Němec dojednanou politickou podporu, ani neproběhla odpovídající veřejná odborná diskuse.

Nyní ministr spravedlnosti navrhl další krok, který mi připadá stejně problematický jako ten první. Premiér Paroubek prohlásil, že i kdyby vypuštění příslušného odstavce postihlo nemnoho případů, jde o závažné ustanovení a nelze se změnou souhlasit. Vyzval tudíž pana ministra k řešení situace. Ministr Němec skutečně řešení navrhl, ale takové, které bylo podrobeno kritice ještě dřív, než s ním vystoupil. Jeho návrh jakoby nerespektuje základní pravidla legislativního procesu. Je přece evidentní, že Sněmovna nemůže novelizovat zákon dříve, než bude v platnosti – než bude zveřejněn ve Sbírce zákonů. Jestliže Ústava stanoví, že poté, co je zákon vrácen Senátem, nelze k němu podat žádné pozměňovací návrhy, nelze obcházet Senát tím, že „přilepíme“ pozměňovací návrh k jinému návrhu zákona. Sotva lze přijmout argument, že by to nebylo poprvé, kdy se použil podobný postup (zákon o hmotné nouzi) apod. a říká se, kde není žalobce, není ani soudce. To je vadná úvaha, protože v případě trestního zákona nepochybuji, že obvinění, kterých se příslušný odstavec týká, případně jejich obhájci, by určitě této situace využili a na Ústavní soud se obrátili. Opakovala by se historie, kterou pamatujeme např. z roku 2002, kdy Ústavní soud svým nálezem z 2. října 2002 vzhledem k podobně chybnému postupu, zrušil novelizaci obchodního zákoníku.

Obávám se, že pokud by se Poslanecká sněmovna spolehla na ministra Němce, tak by mohla dopadnout podobně jako 2002. Mohla by být obviněna z protiústavnosti. Ministr spravedlnosti by měl být strážcem zákonnosti. Znepokojuje mne, že tuto roli neplní.

Právo 18.3.2006

Předseda Poslanecké sněmovny PČR za ČSSD