Ministr Chovanec ze staré a vyřešené události vyrobil kauzu a před sjezdem ČSSD zatáhl do hry zpravodajce

Ve Spojených státech se dějí divné věci. Zvolili si prezidenta, ale příznivci poražené kandidátky odmítli výsledek respektovat. Demokracie je zřejmě jen tehdy, když je po jejich. A nejenom to, vítězi i po volbách mydlí schody, a dokonce do té špíny zatahují zpravodajské služby. Tím se situace nejen stává nepřehlednou, ale poměrně rychle nabírá „grády“.

Něco podobného se děje u nás. Zatím nevolíme prezidenta, to jenom sociální demokraté schůzují. Kuloáry, řeči, kliky, intriky, koalice, podrazy a ve znaku drzé čelo, které je lepší než poplužní dvůr. O charakteru sociální demokracie dostatečně vypovídá skutečnost, že zrada platí za bernou minci. Sociální demokrat Milan Chovanec byl ondyno s dalšími spříseženci tajně za prezidentem Milošem Zemanem, což všichni zatloukli, ale Chovanec je zradil a tím se vykoupil. Ministrem vnitra se tak stal člověk, kterého by si asi žádný policista za záda nepostavil.

Potom ministr Chovanec vybudoval na vnitru podivný hybridní útvar, který má bojovat proti jiným hybridním útvarům, ale zatím toho moc neukázal. Avizuje však držet bdělost nad „čistotou předvolebního boje“, aby nebyl ovlivňován zvenčí nebo nepatřičně nebo co. Ve světle amerických praktik to vypadá, že čistotu voleb osvědčí pouze vítězství Chovancovy stáje.

Báchorky o zpravodajcích

Nyní však měl Chovanec za cíl obhájit na sjezdu sociální demokracie funkci prvního místopředsedy. Zachoval se přitom hanebně – zatáhl do hry zpravodajskou službu, neboť tolik ze špinavých triků na nejvyšší úrovni si již osvojil, že ví, že věci kolem zpravodajců se nikdy nemohou veřejně zcela vysvětlit, kvůli množství nezbytně utajovaných skutečností, takže nějaký využitelný odér vždy zůstane.

A tak se na světě objevila téměř dva týdny stará událost, ve své podstatě zcela banální. Příslušníci dvou státních ozbrojených složek na sebe narazili při plnění svých služebních úkolů. Protože se to stalo za okolností citlivějších než jindy, byla tato kolize bez další dohry vyřešena pod dohledem šéfů příslušných útvarů. A především diskrétně.

A najednou, v týdnu před partajním churalem, pověděl ministr Chovanec veřejnosti o této události podivně pokroucenou zkazku. Naprosto zbytečně upozornil na skutečnost, že na Praze 6 je vila, kterou občas obývá. Zlovolně vyjevil to, že v jejím okolí byli aktivní vojenští zpravodajci (kteří se dostali do kontaktu s ochrankou střežící tuto vnitráckou vilu). A korunu všemu nasadil tím, že spojil aktivity vojenských zpravodajců se svou osobou, a to tak, že prý byl vlastně předmětem zpravodajského zájmu on sám, přestože v té vile pobývá zřídkakdy. Tak důležitě se cítí Chovanec.

Jepičí život objektu zpravodajského zájmu

Ministr Chovanec se prostě postavil do centra dění. Možná schválně, s pointou směrovanou k partajnímu sjezdu, kde se chtěl profilovat jako úhlavní nepřítel Babiše a jeho družiny, nepřítel tak významný, že kvůli jeho eliminaci jsou babišovci ochotni porušit psané i nepsané zákony civilizovaného světa. Tak nebezpečný by se jim rád Chovanec zdál. Možná ho k tomu ponoukají i nějaká další vrozená nutkání či sklony – kdož ví.

Vyrobil tedy ze staré a vyřešené události „kauzu“ a pohnal ji k premiérovi. Když bylo u premiéra v podstatě konstatováno, že tak důležitý opravdu, ale opravdu není a že Vojenské zpravodajství vyvíjí vzhledem ke svým úkolům a početním stavům docela jiné činnosti, bouchly v něm saze. Aby udržel do partajního sjezdu alespoň onen odér, začal blouznit o trestním oznámení.

Předseda stálé komise pro kontrolu Vojenského zpravodajství Bohuslav Chalupa čekal, zda se na něj ministr Chovanec obrátí s podnětem ke svolání komise. Nedočkal se ho, a tak komisi svolal sám. Na pátek odpoledne, kdy v Brně začínal sjezd sociální demokracie. Ministru Chovancovi zase chytly saze a láteřil, že Chalupa měl svolat komisi na pátek ráno, protože její sociálnědemokratičtí členové by museli jet na odpolední jednání komise už z Brna. Jak to, z Brna? divil se v televizním interview Chalupa, vždyť poslanci vykonávají své mandáty v řádné pracovní době, kam pátek odpoledne patří.

Tomu zase asi Chovanec ne moc dobře rozumí, protože v Plzni, odkud pochází – jak známo od dob Kajínkovy kauzy – je „pátek už malou sobotou“. Chovanec cosi plkal o zkrácení svých práv – snad tím myslel nějaké právo v pátek již nepracovat a válet se na partajním sletu?

Komise pro kontrolu Vojenského zpravodajství pak věc uzavřela s tím, že ona medializovaná událost nastala a byla vyřešena, aniž by některá ze zúčastněných složek porušila předpisy.

„Tejc říká, že Babiš není téma,“ ohradil se pak na partajním sjezdu Chovanec proti Jeronýmu Tejcovi, svému konkurentovi ve stranické volbě prvního místopředsedy strany. Chovanec prohlásil, že souboje s Babišem podstoupil a že byly drsné. „Myslím, že jsem většinu z nich vyhrál,“ uvedl ministr vnitra. Co to připomíná? Třeba to, že Anvar Sadat v roce 1973 po výprasku v jomkipurské válce také vyhlásil „vítězství“. Egyptští obyvatelé tuto fikci přijali, a tak „nabyli sebedůvěry“. I vůdce Hizballáhu Nasralláh v roce 2006 vyhlásil vítězství nad Izraelem tak směle, že mu to veřejnost také chvíli baštila.

A teď Chovanec. Je pravda, že v určitých kruzích je obdivováno, když někdo z čehosi uplete bič, a ještě s ním zapráská. To, že je pak všude smradu jak v Cařihradu, je pro ony obdivné dušičky odérem voňavějším než Chanel číslo 5. A tak se stalo, že Chovanec byl opět zvolen prvním místopředsedou sociální demokracie, tentokrát jistě nejvoňavějším.

LN, 14.3.2017