Kdysi vyhrál sociální demokracii volby. O pár let později ji opustil, ba se proti ní postavil. Založil i konkurenční politickou stranu. Nyní ale ledy tají.

Tato charakteristika by pasovala hned na dva muže. Prvním je Miloš Zeman, kterému mnozí sociální demokraté lichotí, aniž by to on opětoval. Druhým pak Jiří Paroubek, který by o spolupráci stál, ovšem sociální demokraté nevidí, neslyší. Pražská organizace dokonce vydala tiskovou zprávu, kterou lze cynicky přeložit jako „Jen přes naše mrtvoly“.

Přesto se proslýchá, že na Liberecku, kde proti sobě stojí dva znesvářené tábory sociálních demokratů, by jeden z nich, momentálně ten silnější, o Paroubkův comeback coby krajského lídra do sněmovních voleb stál.

To tak jednoduché ale není. Přijmout někoho, kdo byl donedávna členem jiného subjektu, za splnění jistých podmínek lze. Leč krajské jedničky musí potvrdit celostátní předsednictvo. A tam bývalý předseda moc zastánců nemá.

Celá situace by nebyla tak absurdní, kdyby ČSSD neprožívala krizi. To Jiří Paroubek vycítil a se skromností sobě vlastní se nabízí coby krizový manažer, jenž už jí přece jednou trn z paty vytrhnul. Říká, že role může sehrát různé, uvnitř i mimo. Zároveň ale dodává - počkám, co mi nabídnou. Právě toto zbytnělé sebevědomí může do značné míry stát za nechutí k Paroubkově návratu.

A to ačkoli se dá jen těžko zpochybnit, že si dokáže počínat jako tahoun a špičkový politický stratég. Vynikají i Paroubkovy modernizační představy, když vedle akcentování sociálních či spotřebitelských práv například vyzývá k tolerantní migrační politice, ochraně přírody, ústupu od jaderné energetiky nebo k podpoře menšin, jako jsou třeba homosexuálové. Co světa znalému Paroubkovi vždycky šlo, bylo posouvání ČSSD dál. Jeho osobní styl ovšem paradoxně mladší a liberálnější voliče odrazoval.

Ozdravné procesy

Jestli za všemi těmi elektrizujícími rozhovory, které během čtrnácti dnů poskytnul, v největším rozsahu médiím vlastněným Andrejem Babišem, je jen skvěle zvládnuté PR nebo snaha přilít olej do oranžového ohně, můžeme jen hádat.

Kdyby ovšem sociální demokracie netrpěla personální vyprahlostí a kdyby rozchody zdejších politických stran s jejich předsedy byly korektnější, nemuseli jsme být této etudy svědky. Partaje netuší, jak se ke svým někdejším šéfům chovat a v těch zase narůstá pocit, že opustí-li je, strany zahynou. Případně na tom usilovně pracují jako Václav Klaus a Miloš Zeman, nebo tomu aspoň zlehka pomáhají jako Mirek Topolánek či Petr Nečas.

Politiku nedělají stroje, nýbrž lidé. Proto jí hýbou také emoce. Ovšem zatímco v etablovaných demokraciích se předáci cítí být odchováni a vedení idejemi, o něž nepřicházejí, ani když skončí ve funkcích, u nás zhusta převládá spasitelský pocit lídrů, že bez nich se zbortí svět. Věří víc v sebe než v sílu programu, hodnot a tradic. Přitom když se Jiří Paroubek postavil do čela strany LEV 21, pohořel – symbióza se značkou nezafungovala, poněvadž prostě žádná nosná značka nebyla.

To už bezesporu došlo i Jiřímu Paroubkovi, a zkouší tudíž znovu vstoupit do širší řeky. Vedle pražské ČSSD, která se proti němu stavěla, i když byl předsedou, ale nelibost nad Paroubkovými ambicemi spojila i dávné rivaly Bohuslava Sobotku či Michala Haška.

Strany jsou zkrátka živými organismy, jejich rány se umí zacelit a nikdo v nich není nenahraditelný. I když se v nějaké etapě může stát, že se jim nedostává lidí, sil a nápadů, jsou s to se regenerovat. Občanští demokraté jsou toho dokladem a sociální demokraté mohou – poučeni modrým příběhem – ozdravné procesy urychlit a řadě komplikací předejít.