Z českého prezidenta Václava Klause se stává průkopník kultu intimity. V rozhovoru pro televizi Nova, ve kterém bilancoval svůj devátý rok ve funkci, se přihlásil k myšlence, že sexuální výchova je intimní věcí a patří do rodin. Tím zformuloval celkem legitimní názor, jakkoliv s ním nemusíme souhlasit. Potíž je však v tom, že do přítmí by Václav Klaus nejraději skryl i záležitosti zcela veřejné.

Prezidentovi se například nelíbí, že soud s předsedou poslaneckého klubu strany Věci veřejné Vítem Bártou probíhá v přímém přenosu a stává se z něj "absurdní reality show". K tomu prý přispěla poslankyně Kočí výrokem, že všechna véčkařská internetová referenda byla zmanipulovaná.

S hlavou státu se asi shodneme, že politický systém v České republice trpí. Nikoli však veřejným pitváním zákulisí jedné partaje, nýbrž bahnem, ve které se změnily útroby vícero tuzemských stran. Ostatně i ze sociální demokracie zaznívá nářek nad oligarchizací a kuloárními handly. Když před časem Ústavní soud rozhodl, že dodržování pravidel uvnitř politických stran je veřejným zájmem, a mělo by tudíž podléhat soudnímu přezkumu, Václav Klaus nejspíš netleskal, ačkoliv právě světlo a průvan potřebují subjekty, jejichž prostřednictvím občané spravují zemi, ze všeho nejvíce.

Proto buďme vděčni i za ochotu soudce Šotta vést přelíčení s pány Bártou a Škárkou za přítomnosti médií. Ti, co lační po krvi, budou nakonec možná zklamáni. Jde totiž o zapeklitou kauzu, v níž leckdy stojí tvrzení proti tvrzení. Partajní lídři ale do budoucna budou aspoň varováni, kam může vést jejich neetické či netransparentní jednání.

Vraťme se ale k Václavu Klausovi a jeho pojetí politické intimity. Prezident pokládá za bezmála soukromý akt udělování milostí. Nehodlá nás seznámit ani s přímluvci za omilostněné, ani s týmem, který žádosti zpracovává, a už vůbec nemíní odůvodňovat své verdikty.

Se senátory, kteří schvalují jeho návrhy, zase prezident nechce předem hovořit o výběru ústavních soudců. K tomu jej skutečně nic nenutí. Tím pozoruhodnější ale je, že nedávno se nominace k Ústavnímu soudu staly předmětem Klausovy tajné schůzky se dvěma lídry ČSSD, kteří přitom v horní parlamentní komoře ani nesedí.

Příliš se podle Václava Klause hovoří o korupci. Potýká se s ní Česká republika stejně jako státy na západ od ní. Tam ale prý není korupce tak nafukována. Tak nějak to loni prezident řekl České televizi. Není ani tajemstvím jeho nedůvěra v osobnosti a organizace bojující s korupčními praktikami. Podezírám prezidenta, že vnímá korupci podobně jako sex. Ať se děje, co se děje, nechme to schované pod peřinou a nechoďme s tím na veřejnost.

V čem naopak vždy Václav Klaus vynikal, byly veřejné polemiky – ať už politické nebo akademické. Prezident se coby vášnivý diskutér zastával ekonomických reforem, opíral se do Evropské unie, s chutí podstupoval slovní přestřelky s enviromentalisty. O to víc musel mnohé zklamat, když nedávno odmítl besedu s nespokojenými studenty Masarykovy univerzity a během Týdnu neklidu raději cestu do Brna zrušil. Na Českou zemědělskou univerzitu sice ve čtvrtek v Praze dorazil a se studenty debatoval, leč přednostně se věnoval evropské integraci, a co mu nešlo pod vousy, raději přecházel.

Jakoby se Václav Klaus proměňoval v introverta, který po nocích píše knihy a přes den neopouští politické příšeří. Maximálně je ochoten přednést přednášku nebo poskytnout interview těm novinářům, u nichž má jistotu, že nebudou důrazně klást nepříjemné otázky. Soukromá osoba, kterou se Klaus za rok stane, má na podobné pohodlí právo. Zvlášť jde-li o muže v seniorském věku, jenž rozhodně nemusí pochybovat o tom, zda za ním zůstane v dějinách stopa.

Tento obrázek se však míjí s tím Klausem, kterému mnozí komentátoři předpovídají ještě dlouhou politickou budoucnost. Bude-li mít totiž potřebu dál přímo ovlivňovat veřejné dění, bude muset s kůží na trh, jak to uměl kdysi, a nevyhýbat se ani tématům, jež mu nejsou dvakrát po chuti.

My ostatní bychom se ale měli soustředit na prezidenty příští, přímo volené. Kompetence budou mít slabé. Většina dosud známých uchazečů o nástupnictví po Klausovi navíc deklaruje připravenost dobře vycházet s vládou, nebo se dokonce přizpůsobit její politice, jak to ostatně předpokládá i ústava. Přesto počítejme s tím, že prezidenti nebudou pasivní, nečinní, odtržení od politických dějů. A pokud by měli pomáhat posilovat důvěru občanů v demokracii jako ideu i formu, sotva by tak mohli činit pod zhasnutou lampou. Prezident by naopak měl být vidět a slyšet. Jednak proto, aby byl spolu s ostatními politiky pod veřejnou kontrolou, jednak proto, že lidé v tomto kraji mají ve zvyku viset hlavě státu na rtech a spatřovat v ní duchaplnou autoritu, která dokáže své názory kdykoli obhájit.

Nazíráno z tohoto úhlu, byl devátý rok Klausova prezidentství příliš ve znamení šera, intimity a možná i lenosti.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6