Na Pražském hradě byla vyvěšena vlajka EU. Formální bezvýznamnost s velkým dopadem

Ze dvou možných cest se Petr Nečas vydal tou třetí. Jde o středeční akt významu spíše symbolického, bez bezprostředního praktického dopadu, totiž vyvěšení unijní vlajky na Hradě a prezidentův podpis na mezinárodní dohodě, kterou už předtím schválily obě komory parlamentu. U brány jedné cesty stojí Miloš Zeman, současný prezident, který listinu podepsal a obrazně řečeno zatahal za provázek na vlajkovém stožáru. U brány druhé cesty běsní Václav Klaus. Pero ještě bylo nerozšroubované, a už vypustil svého krakena Petra Hájka, který označil Miloše Zemana za novodobého Háchu a za dalšího z dlouhé řady kolaborantů v naší historii. A Petr Nečas?

Poukázal na to, že Hrad je možná úřední budova a jako na takové vlajka EU běžně vlaje, anebo je to symbol české státnosti a pak by tam měla být jen národní vlajka. Česká politika, dí Nečas, se nemění, a je tudíž vlastně jedno, zda vlajka vlaje, nebo nevlaje.

Česká politika se tedy nemění. Z toho moudří nejsme, jelikož přesně nevíme, jaká je česká politika, ať už vnitřní, nebo zahraniční. Z hráčů první ligy ji výrazně formulují hlavně dva činitelé, kterým formulace zahraniční politiky nepřísluší. Je to současný prezident Zeman a bývalý prezident Klaus. Podle Klause má být jádrem české politiky v Evropě odmítnutí integračních procesů, soustředění na blíže nespecifikované národní zájmy a ostražitost vůči všemu cizímu, pokud to nepřichází z Ruska, kamž je třeba budovati mosty.

Zeman se prohlašuje za eurofederalistu. Souhlasí s Josém Barrosem, že budoucnost Evropské unie je v evropské federaci, která samozřejmě předpokládá společnou zahraniční i obrannou politiku a daňovou harmonizaci. Zatímco Klausův koncept, pokud by se dočkal realizace, jasně vede k vystoupení Česka z EU, Zemanův koncept směřuje k naprostému splynutí Česka s EU. Občánku, co teď? Dochází k podivuhodnému polito-geometrickému jevu, kdy se dvě různoběžky na horizontu setkávají – v bodu, který občánek nechce. Naštěstí tu ještě pár měsíců bude stát Petr Nečas jako velikán třetí cesty, hlásající koncept, že vlastně o nic nejde, takže si můžeme na své neurčitosti pevně stát.

Zahraniční politiku státu určuje především exekutiva, tedy vláda se zvláštním důrazem na ministra zahraničí, a parlament má v této činnosti roli především kontrolní a iniciační. Prezident má ústavně předepsanou roli reprezentační, měl by tedy převážně personifikovat koncept sestavený vládou. Ke zvláštnostem našeho politického systému ovšem patří váha prezidentské funkce neúměrná ústavní roli. V tomto ohledu byl Nečasův postřeh o zbytečnosti sporu o vlajku správný. Pokud by měl být prezident pouhý úředník, pak sídlí v úřadovně a budiž, ať se nad ní třepetá vlajka nadnárodní sestavy, do níž patříme. Veřejnost však vnímá prezidenta jako panovníka. Má ho na známkách, ačkoli není jediný rozumný důvod, proč by jeden úředník měl být na známkách, a děti na něho civí ve třídách a občané v kdejaké úřední místnosti. Prezidentovy koncepty tedy mají ve veřejnosti mnohem větší odezvu, než jakou by měly úvahy pouhého úředníka. Týká se to ovšem i prezidentů minulých. To je důvod, proč současná rozmíška kolem jedné vlajky a jednoho podpisu může mít dlouhodobé dozvuky.

Zemanův evropský federalismus bude velkou výzvou pro sociální demokracii, která se už chystá převzít vládu v zemi. Její zahraniční politika je právě tak nevýrazná a opatrnicky neurčitá jako ta současná. Zeman jistě bude toužit po tom, aby byl "evropsky vidět". Ostatně, evropsky je vidět i Klaus, ovšem v negativním slova smyslu. Netají se tím, že se chce stát významným euroskeptikem kontinentálního významu. Zeman naopak může zatoužit po tom, aby přivedl zemi do sféry "tvrdého jádra" integrace.

Má to svoji logiku. Sociální demokracie se opírá o vrstvy, které se o zahraniční politiku zajímají vlažně, pokud vůbec. Podpora evropské integraci byla mezi jejími voliči tradičně slabá a proevropskou rétorikou si strana žádné hlasy nevybojuje. Zeman, ten své hlasy na příštích pět let dostal a nemusí se na voliče ohlížet. Výzkumy veřejného mínění ho mohou zajímat jako zdroj pobavení. Nic mu nebrání vytvářet dojem, že vede zemi do integračního jádra. Tím spíš, že to není vůbec nerealistický projekt.

Jsme tak zaměstnáni skuhráním a nadáváním, že nám uniká relativně dobré postavení Česka v evropském kontextu. Rozhodně nejsme ti, na něž se pohlíží skrz prsty jako na zdroj potíží. Ve svých dosavadních projevech se Zeman několikrát zmínil o investicích. Také při setkání s Barrosem se součástí agendy staly investice do celoevropských dopravních a energetických sítí. Pokud by došlo od slov k realizaci, mohlo by to přispět k obnovení důvěry ve smysl evropské integrace. Evropa či takzvaný "Brusel" se staly symbolem pro byrokratickou velkovýrobu nesmyslných zákazů a omezení. Chybí zřetelné, hmatatelné úspěchy. Investice jako cesta k hospodářskému oživení by mohly být pozitivně vnímány a bude u toho Zeman, a nikoli Klaus nebo Nečas, kdo by si na úspěchu přihřál polévku.

Pozitivní kroky by se mohly odehrát i na naší půdě. Do roku 2020 bychom mohli získat z evropských fondů až pět set miliard korun, pokud projevíme schopnost s nimi rozumně nakládat. I v tom by mohl Zeman svým vlivem napomoci.

Symbolické akty nejsou jenom formální a bezvýznamné. Zvláště pak v nacionalistické rétorice mají velkou váhu a Petr Hájek svým přirovnáním Zemana k Háchovi ukázal, v jaké úrovni se "veřejný diskurz" bude nyní ubírat.

Prezident nebude mít snadnou pozici. Nacionalistická nálada u nás stoupá. Ostatně i jeho samotného napomohla instalovat do prezidentského úřadu, protože kdo ví, jak by to s jeho kandidaturou dopadlo, kdyby nebylo hysterické kampaně namířené proti "cizákovi", který za pomoci landsmanšaftu usiluje o likvidaci Benešových dekretů.

Navíc, Miloš Zeman možná teď je s Josém Barrosem kamarád, ale to se může rychle změnit. Musel by hodně rychle obrátit kabát naruby, aby například přistoupil na převládající středovýchodní evropskou politiku. Rakety dopadající na Izrael jsou ze značné míry financovány eurem. Budování evropské armády, jak je Zeman podporuje, nutně vede k oslabení NATO a posílení ruského vlivu na kontinentu. V západní Evropě, tedy převážně na území Unie, se usadilo deset milionů Rusů. Spolu s patnácti miliony Arabů je to pátá kolona, která bude mít na zahraniční a vojenskou politiku rostoucí vliv, a může se tedy stát, že i Zeman bude muset buď revidovat svoje postoje a svůj charakter, anebo přejít ve vztahu k Unii někam úplně jinam.

Což by ovšem znamenalo otevření cesty čtvrté, která je zatím v mlhách.

LN, 4.4.2013