Jako pokus o hodně špatný vtip zní poznámka pražského primátora Béma o tom, že od minulé neděle nezávislé Kosovo budeme nakonec „muset uznat“. Podle Béma se již rozjel vlak a jelikož samostatnost Kosova posvětily Spojené státy a Evropská unie, nemáme zkrátka jinou možnost. To je ukázkově vedená zahraniční politika. Je stokrát lepší polemizovat a tvrdě se rozhádat přistoupením na jednu z variant, než konformní přizpůsobení se „hlasu většiny“. Pokud českou zahraniční politiku hodláme vést stylem „počkáme, až co řeknou velmoci“, můžeme celé ministerstvo zahraničí rovnou zavřít.

Bémův argument „Myslím si, že musíme vést seriózní dialog. Vypadá to ale, že vlak se už rozjel a že nakonec budeme muset Kosovo uznat“, který pronesl v nedělním publicistickém pořadu Partie na TV Prima, je charakteristickou ukázkou alibismu, který se v české politice, tu zahraniční nevjímaje, usídlil již před nějakým časem. Je pro něj typická absence jakékoli vize, kritického zhodnocení a vůbec kritického uvažování o problému a v neposlední řadě snaha jevit se moudrým a rozumným.

Přitom je to právě naopak. Postoj, který spočívá v přijetí toho, co si myslí nejsilnější (nikoli pro nějaké pádné, byť třeba stokrát mylné důvody, ale jen pro to, být s nejsilnějším za každou cenu), je zbabělý a ve svém důsledku nebudí úctu ani u toho nejsilnějšího.

Výrok o tom, že je třeba vést seriózní dialog, ale na druhou stranu již není cesty zpět, je ukázkový příklad takového jednání. Jaký má smysl volání do nějaké diskusi, dialogu, když se jedním dechem dodává, že výsledek je již dopředu jasný a nezvratný?

Jednou z vlastností českých králů, české šlechty, měšťanstva, českých politiků v Rakousku a posléze Rakousko-Uhersku a světlé výjimky šlo najít i za první republiky, byla vždy dávka jakési zdravé „tvrdohlavosti“, snahy prosazovat určitou ideu bez ohledu na to, zda to ve finále bude mít pro dotyčného osobní prospěch, či zda je okolní klima zrovna takové, nebo jiné. Byli vždy jakousi avantgardou, snažili se promlouvat do místního a stejně tak do okolního dění a sami nést prapor určité vize. Vzpomeňme na Karla IV., Jiřího z Poděbrad, Albrechta Rendla z Oušavy, kancléře Kounice nebo Františka Palackého.

A dnes? Dnešním českým politikům ani nestojí za to přemýšlet o mezinárodních a globálních souvislostech. Když už jim nevadí flagrantní porušování mezinárodního práva a dohod a bezohledná ignorace tohoto faktu ze strany Spojených států a velké části členských států Evropské unie, mohli by alespoň otevřít učebnice dějepisu pro gymnázia, aby se něco dozvěděli o historickém vývoji Balkánu. Třeba by je mohla zajímat otázka, jak versailleská mírová konference po první světové válce řešila územní záležitosti Rumunska a maďarské menšiny. Pak by věděli, proč se například Rumunsko zdráhá nezávislost Kosova uznat. Ale to by jim možná nesměla chybět schopnost vidět historické souvislosti a paralely. Nebo přesněji řečeno, samotná vůle a zájem o něčem přemýšlet a nikoli konformně přikyvovat hlasu většiny.

Uvědomuje si česká vláda vůbec, že jasně protiprávní odtržení Kosova hrozí vyvoláním mezinárodního domino-efektu, kdy se teď může mnoho etnických a národnostních menšin dovolávat odtržení na základě situace v Kosovu, která vytváří ukázkový precedent? Bude zajímavé sledovat české politiky v podobných situacích (pokud nastanou) a následné postoje vlády porovnávat s tím, jak se zachovala v případě Kosova.