Vláda slaví dva roky od svého vzniku. Možná to je tím, že je pátek třináctého, ale žádné oslavy se nekonají. Na oficiálních webových stránkách vlády jsou hlavní zprávou daňové změny od roku 2013. Tím se inzeruje další zvýšení daní, ovšem zmíněný text na stránkách vlády visí už od května.

Vedle toho jsou vidět upoutávky na poslední vládní aktivity. Premiér Petr Nečas se vyjadřuje ke konfliktu ministra financí a policejního prezidenta, vedle toho na videu vysvětluje společně s vicepremiérkou Karolínou Peake, že imunita poslanců musí být omezena.

V hlavním komentáři premiér prohlašuje, že "nynější model státních maturit je mrtvý". Nejdůležitějším dokumentem je na stránkách vlády protikorupční strategie.

Je to poněkud bezútěšný pohled: vyšší daně, korupce, hádky, pokažené maturity. Politici se starají pouze o sebe, a pokud si všimnou občanů, pak jim zvýší daně. Ani se nesnaží je přesvědčit, že jejich usilování má nějaký smysl. Nikdo nevysvětluje, co se za uplynulé dva roky podařilo, co zatím nevyšlo a co se ještě může napravit.

Z pohledu běžných zkušeností České republiky přece vůbec není samozřejmé, že vláda dva roky vydržela. Naposled se to podařilo druhé Topolánkově vládě, která přežila dva roky o pouhé dva měsíce, stejně dopadla pár let předtím Špidlova vláda. Naposled vydržela celé volební období vláda Miloše Zemana v období 1998–2002.

Nutno přiznat, že pracovníci vládního oddělení public relations by to neměli úplně snadné, kdyby chtěli Nečasovu vládu představit jako kabinet úspěchů. To je však neomlouvá, že se o to ani nepokusili, respektive to neomlouvá jejich šéfy.

Vládě se v každém případě daří udržet na uzdě dluhy. Schodek tři procenta hrubého domácího produktu za minulý rok je v době po finanční krizi jednoznačně příznivý. Možná se konečnému číslu pomohlo nějakými účetními přesuny, ty však zřejmě nepřekročily rámec slušnosti. Z pohledu zahraničních investorů to v každém případě vypadá dobře, a Česko tak nemá stejné starosti jako značná část evropských států. Za své dluhy, které ostatně nejsou kritické, platí relativně velmi dobré úroky. Konkrétně úroky desetiletých dluhopisů se přiblížily dvěma a půl procentu, tedy nejnižší úrovni v tuzemské historii.

Tady by se dalo namítnout, že nízkou sazbu způsobilo zvláště opatření České národní banky, která snížila na historickou úroveň půl procenta svou základní sazbu. Stát tedy platí nižší úroky za tu cenu, že se znehodnocují úspory občanů v bankách, přesto nelze popřít, že je z pohledu veřejných financí v Česku bezpečno.

Další pozitivní zprávou je bilance zahraničního obchodu. Nejde jen o to, že se zvyšuje jeho přebytek. Především roste export do takzvaných třetích zemí. Polovinu exportního nárůstu za posledních dvanáct měsíců zajistila Evropská unie, ovšem druhou polovinu země, jako jsou Rusko, Spojené státy, Čína, Turecko a Ukrajina. Prostě se daří uskutečňovat strategii, podle níž je třeba najít doplněk k převládajícímu vývozu do eurozóny, která je očividně v potížích. V každém případě jde také o strategii současné vlády.

Nakonec i boj s korupcí zaznamenal určité výsledky. Z nich je nejnápadnější novela zákona o veřejných zakázkách, která sice nezměnila korupční prostředí, kde žijeme, nastavila ale některé parametry tak, aby se poměry mohly zlepšit.

Zmíněné úspěchy mohou zdůvodnit, proč zažíváme různé nepříjemnosti. Zvyšování daní a škrty v sociálních výdajích jsou nezbytnou daní za to, abychom se postupně začali zbavovat dluhů, které jsme udělali v minulých letech. Sice tím oslabuje ekonomika celého státu, tak to ale bývá při placení dluhů vždycky. Podstatné je, že se Češi nemusí bát osudu Řecka, nebo například Maďarska. Korupční aféry je možné do značné míry připsat právě tažení proti korupci. Také vládní politici jsou jen lidé a pochopitelně se brání tomu, když policie stíhá jejich spolustraníky, či dokonce jejich přátele. V každém případě však platí, že na rozdíl od předchozích volebních období nikdo příliš nebrání policii, aby korupci stíhala.

Přesto vláda mlčí o tom, co se stalo v uplynulých dvou letech. Nabízí se jedno zneklidňující vysvětlení. Třeba premiér a jeho ministři vědí něco, o čem dosud veřejnost nemá potuchy. Třeba hrozí velké hospodářské výpadky, třeba se do potíží dostává rozpočet, třeba Evropská unie přes poslední přísliby nechce uvolnit miliardové dotace, třeba hrozí trestní stíhání několika ministrů. Všechno je teoreticky možné.

Anebo se prostě vláda rozpadá a politici už přemýšlejí o budoucích strategiích. Pak je osud současné vlády pochopitelně tolik nezajímá.

Zmíněné spekulace jsou naprosto nepodložené a naznačují pouze to, že už vůbec nevíme, co se děje ve Strakově akademii nebo na ministerstvu financí. Je toho prostě na současnou vládní garnituru opravdu moc.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6