Těžko počínání prezidenta Zemana v posledních měsících popsat jinak, než že se chová jako utržený ze řetězu. Opakovaně zkouší, co politický a právní systém unese.

Řada jeho kroků a postojů přitom víc než věcně podloženou strategii připomíná provokaci.

Užívají si s ním akademici. Vybrané rektory nezve na oficiální hradní akce jen proto, že jsou k němu kritičtí. Brání se předávat profesorům jmenovací dekrety. Docenty Fajta a Ošťádala odmítá jmenovat za profesory a pasuje se do role instance, jež kontroluje předchozí zevrubné řízení na půdě vysoké školy, zohledňující odborné i morální předpoklady uchazeče.

Podobně odmítá nominovat člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Přesněji řečeno - tvrdí, že jeho jediným a neměnným kandidátem na místo uvolněné v lednu 2017 po úmrtí Naděždy Kavalírové je Karel Srp, jenž ale coby člověk vedený komunistickou Státní bezpečností jako její tajný spolupracovník nesplňuje elementární zákonné předpoklady.

Svévolně se prezident chová k justici. Prostřednictvím kancléře zkouší vést se soudci dialog nad živými kauzami. Před rozsudky, jež se jej týkají, kličkuje jak zajíc v poli.

Nedávno si vzal na paškál i tajné služby. Agenty BIS označil za „čučkaře“. Zemanovi vadí opakované upozorňování na zájmy jemu blízkých mocností, Ruska a Číny, v České republice, jež se promítají do politických i podnikatelských aktivit.

Zpravodajce dehonestuje a s informacemi získanými od nich operuje ve veřejném prostoru. Byť naši partneři v zahraničí vědí, že ne prezident, nýbrž vláda řídí chod země, tak Zemanovy vylomeniny mohou vést k opatrnosti euroatlantických spojenců sdílet s Českou republikou citlivé poznatky.

Samostatnou kapitolou jsou prezidentovi spolupracovníci. Kancléř bez nejpřísnější prověrky od Národního bezpečnostního úřadu, o kterou si přitom sám zažádal.

Tiskový mluvčí vyjadřující se kdykoli k čemukoli a nevynechávající jedinou příležitost rýpnout si do oponentů hlavy státu. Jeden poradce blízký ruskému byznysu, druhý vyšetřovaný v Číně pro korupci. Pouze k výměnám šéfa protokolu a ochranky se prezident uvolil, ale to stejně až když nebylo zbytí.

Zkušenosti, jež s prezidentem učinili politici, především ze sociální demokracie, kterou kdysi nazlobený opustil, ani netřeba připomínat. Na kordy je odjakživa s těmi, kteří s ním nesdílejí jeho vidění světa. Týká se to jak pravicové opozice, tak osob, který kdy proti němu kandidovaly.

Slova zastání přitom má pro radikály všeho druhu. Stál o podíl komunistů na vládě a nebránil se ani angažmá Okamurovy SPD. S islamofobem Martinem Konvičkou ochotně o státním svátku sdílel jedno pódium.

Kdo Miloše Zemana zná dlouhá desetiletí, tvrdí, že nebýval takový. Sice byl rád, když se věci odehrávaly „po jeho“, ale byl součástí hlavního politického proudu. Ještě než na čas spojil svoji cestu se sociální demokracií, uváděl, že se mu líbí němečtí liberální demokraté.

Asi nebude náhodou, že se Zemanova proměna uzavírá na pozadí jeho druhého a posledního prezidentského mandátu. Už se nemusí zavděčovat ani politikům, ani voličům. Asi ani nehrozí, že by se Sněmovna se Senátem shodla na jeho obvinění z velezrady, i kdyby byly důvody sebepádnější. Zato může pracovat na tom, aby se – a to jakkoliv – zapsal do historie.

Zároveň se ale dá tušit ještě jeden cíl prezidenta: rozorat dosavadní pořádky a snížit respekt státu a různých státních institucí. Proč, to se asi hned tak nedozvíme. Vidět v něm špiona či prodlouženou ruku Moskvy nebo Pekingu je úsměvné.

Třeba jen Miloš Zeman chce jít s dobou, která smazává rozdíly mezi pravdou a lží, informacemi a dezinformacemi, bílou a černou. Řadě lidí se to líbí a on se rád těší jejich přízni. A co dál? Po mně potopa, chce se říct.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus