O Vánocích utichají války, uhasínají konflikty a lidé se v míru a pokoji věnují svým blízkým. Takto vyhrocené svátky jako letos však pamatuje leda válečná generace.

Stáhnout se ke stromečku a pohádkám je jen krátký únik z reality. Důvodů k neklidu je dost. Nejen epidemie, která je opět v červených, vlastně fialových číslech, ale i reakce státu na ni.

Zatímco na jaře jsme se konejšili, že se teprve učí bruslit v nečekané situaci, v zimě sílí pocit, že míra chaosu neklesá, ale stoupá. Dá se pochopit, že Babišova vláda v úterý dostala od sněmovny bianco šek na prodloužení nouzového stavu o třicet dnů. Poměry jsou zlé a každý nástroj k jejích zlepšení se hodí. Na druhou stranu ale měla dost času roztřídit, co lze udělat i bez nouzového stavu a k čemu je naopak mimořádný legislativní nástroj nutný.

Stále jsme parlamentní demokracií a poslanci jsou tu od toho, aby dohlíželi, zda kabinet svoje pravomoci nezneužívá. Nemá cenu mu hned nasazovat psí hlavu. Výmluvné však je, jak málo – až na ministra zdravotnictví Blatného – se sněmovnou diskutuje, jak zapomíná na oficiální důvodové zprávy ke svým opatřením nebo jak účelově ohýbá s velkou pompou představený protiepidemický systém.

Praktické kroky nejsou o moc povedenější. Při uzavírání provozů vláda kličkuje mezi ochranou veřejného zdraví a ekonomickými zájmy, takže ve výsledném guláši se málokdo vyzná.

Antigenní testování začalo pozdě, na mnohé zájemce, kteří se chystali o Vánocích za příbuznými a nechtěli je ohrozit, dojde přitom až na sklonku roku. A o vakcinaci škoda mluvit. Očkovací látka je na cestě, ale plán jejího použití se rodí na koleně. Stal se příčinou nečekané roztržky mezi prezidentem a premiérem a tápou dokonce i na infekčních klinikách.

Andrej Babiš se nám o víkendu pochlubil, že ze všech státních manažerů má největší zkušenosti, například ze záplav 1997, 2002 a 2013, takže si vakcinační operaci bere na svoje triko. „Budu to řídit a samozřejmě beru za to odpovědnost,“ uvedl Babiš a zároveň se hrdě přihlásil k tolik kritizovanému mikromanagementu.

Opozice aspoň ví, koho tepat za případné problémy. Víc by ji ale měla trápit otázka, kdo tu tedy vládne a dělá politiku, když ministerský předseda fušuje do práce expertům. Jak poznamenal jeden z mých přátel: „No, ještě slíbí, že očkovat bude osobně a objede to vlastním autem.“

Bylo by to veselé, kdyby to nebylo tak smutné. Nekoncepčnost totiž lze sledovat i mimo boj s koronavirem. Podporu pro státní rozpočet si vláda vyjednala až na poslední chvíli a za cenu úskoku. Daňový balíček završil cestu parlamentem až v úterý, tedy po rozpočtu. Místo toho, aby se na něm včas dohodl nejdřív koaliční kabinet a pak jej prohlasoval ve sněmovně, byli jsme svědky poslaneckého a senátorského kutilství, jehož výsledkem bude rozpočtová sekera kolem 90 miliard.

Když mu na tom hodně záleží, dokáže si Babišovo hnutí ANO ad hoc spojence najít. S nouzovým stavem a rozpočtem mu píchnou komunisté, s daněmi zase občanští demokraté a okamurovci. Koalice je v rozkladu dávno. Nakolik je ale před voliči přes integrační nadšení srozumitelná opozice?

Důvěru v politiky a ústavní systém potřebujeme jako sůl. Zvlášť když sympatie k vládním proticovidovým omezením klesají, země je řízena neprofesionálně, ekonomika je v ohrožení a na obzoru jsou jen obří dluhy. Teď si všichni právem vinšujeme hlavně zdravé Vánoce. Do roku 2021 si však popřejme i zdravější stát.

Autor je politický analytik