Po emocemi naplněné prezidentské volbě nastal čas na chladné zhodnocení jejího průběhu. Vyjevilo se totiž několikero zajímavých postřehů, jež by neměly zůstat nepovšimnuty, přičemž mnohé z nich už byly porůznu komentátory traktovány.

Především se ukázalo, že přetahování se o způsob volby projevivší se v několikahodinovém hádání o volbu tajnou či veřejnou, mělo ryze pragmatický osten, a to z obou stran. Švejnarovi příznivci plédovali za volbu veřejnou nikoli z ušlechtilého důvodu, aby veřejnost měla přehled o jimi volených zástupcích, ale protože si nebyli jisti loajalitou svého tábora. Naopak přívrženci Klause nepreferovali volbu tajnou, protože chtěli nechat zákonodárce svobodně rozhodnout bez tlaku stranických aparátů. Byli si totiž vědomi, že tajná volba jim zajišťuje úspěch, jelikož měli zřejmě dobré informace, že někteří veřejní podporovatelé Švejnara se mohou v tajné volbě zachovat naprosto jinak. Tento skrytý pragmatismus (na rozdíl od pragmatismu veřejného aplikovaného voliteli Švejnara) vyplul na povrch, jakmile bylo jasné, že ODS má zajištěno dost hlasů pro volbu veřejnou. V tu chvíli se již ODS nezdráhala v druhé volbě hlasovat veřejně a neoháněla se tím, že by takovýto způsob byl méně demokratický.

Projevil se odlišný přístup dvou největších stran k demokratickým mechanismům, které vyvěrají pravděpodobně z idejí, na nichž jsou tyto strany vystavěny. ČSSD by nejraději transformovala poslaneckou sněmovnu a senát na schůze pěti předsedů politických stran, kde by každý z předsedů hlasoval za všechny zákonodárce zvolené za jeho stranu, což destruuje svobodné rozhodování zákonodárců a výsledkem by byla stádnost. ODS naproti tomu nevychází z principů kolektivistických, ale z principů volného trhu. V takovém systému by bylo v parlamentu 281 neřízených střel, jež by čekaly na tu nejlepší nabídku od nějakého lobbisty a podle toho by pozvedávaly či naopak nechaly spočinout své ruce. Tento postup naopak destruuje mravnost a odpovědnost za sliby vůči voličům. Opravdu prapodivně si ČSSD a ODS představují demokratické hlasování svobodných individuí.

Dalším zjištěním bezpochyby je, že ODS se sice těžce, ale přece jen, dokáže překlenout přes jasně odmítavé stanovisko zelených k osobě Klause. Zelení pravděpodobně narazí s prosazováním některých svých témat u poslanců ODS, přesto se však koalice zdá dostatečně pevná. Projevily se sice horké hlavy, ale již den po první neúspěšné volbě ODS vysílala jasné signály, patrně nařízené vedením, že o koalici jako takovou v prezidentské volbě nejde. Čili je to jakýsi příznak toho, že osoba Klause již pro ODS není alfou a omegou všeho, což je jistě pro ni samou pro futuro jen dobře.

KDÚ - ČSL se v prezidentské volbě nakonec většinově přiklonila k osobě Klause, přičemž o důvodech, proč tomu tak nakonec bylo, se vedou spory i mezi lidovci samotnými (viz Kalouskův útok na Halíka a následná Čunkova omluva). Zdá se, že hlasy Klausovi přitekly mimo lidí s ním dlouhodobě spřízněných (např. Kalousek či Kasal) především v naději na církevní restituce a schválení smlouvy s Vatikánem. V tomto smyslu se tedy mohlo jednat o klasický politický obchod (strana lidová se tedy ryzího pragmatismu taktéž neštítila). Ve svém jádru se v podstatě neliší od vydírání komunistů, kteří si za podpora Švejnara chtěli vynutit ne radaru a jakousi smlouvu o neútočení. Bohužel pro ně však stáli na straně poražené, tudíž si nevymohli nic a nakonec se jejich postavení nestátotvorné strany ještě utvrdilo. Dokonce je možné o KSČM hovořit jako o největším poraženém v prezidentské volbě.

Patrně nejtransparentněji se chovali zelení. Jejich jasné ne Klausovi vyvěrá nutně z jejich ideových východisek, tudíž cokoli jiného než ostrý projev Bursíka se čekat nedal. Svou reputaci si pokazili sami až na samý závěr, kdy vyhlásili pátrání po ztracené poslankyni Zubové a ukázali, že i oni propadli hysterii. Ze všech politických stran však dle mého soudu vzešli vnitřně nejméně poškozeni, byť Bursíkova pozice není dvakráte silná. To ale nebyla ani předtím.