Výbuch v jaderné elektrárně Dukovany – thriller v podání rakouské ORF. Emoce – strach a pocit ohrožení. Protičeské nálady a body pro protijadernou lobby – rakouskou, ale i tu naši. Prý o to tvůrcům nešlo. Jen údajně pojali dramaturgický záměr natočit film o jaderné katastrofě. Že si vybrali zrovna Dukovany, byla prý náhoda. Dost podivná náhoda, vzhledem k tomu, že na západ od Rakouska je Francie, která z jádra vyrábí většinu své elektrické energie. A převládající směr větru v této oblasti je takový, že radioaktivní mrak by do Rakouska doputoval s mnohem větší pravděpodobností spíš od Francouzů než od severních sousedů z ČR.

Jenomže Francie má Sarkozyho a my máme Topolánka. První z nich je sice malý vzrůstem, ale velký svými velmocenskými ambicemi a razancí, s jakou prosazuje zájmy svoje a zájmy své země. V případě druhého je tomu právě naopak. Na koho je tedy jednodušší zaútočit? Topolánek Rakušany nezklamal – kravatu s reaktory nechal doma a držel ústa. Jistě. Kdyby měl výhrady, šel by na kobereček k Bursíkovi. A co teprve Rakušany placená jihočeská matka Kuchtová! Ta kdyby ho vzala do parády! Ubohý premiér! Mohla by se mu rozpadnout vláda a podlomit premiérská sesle, na které lpí evidentně víc, než na všem, co kdy jako „pravicový“ politik slíbil. A tak Bursíkův lokaj Topolánek, jako správný zelený podržtaška, přispěchal s ujištěním, že při rekonstrukci vlády rozhodně zachová její programové prohlášení, což v překladu znamená, že zachová zelenou politiku ODS. Tedy zákaz dostavby Temelína a další těžby hnědého uhlí. A tím pádem například zvýšení cen za teplo pro milión domácností zásobovaných z tepláren z 350 - 450 korun za gigajoule na 1200 až 2000 korun. Takže my všichni „centrálně vytápění“ si sumu, kterou dneska platíme ročně za teplo, musíme vynásobit třemi až čtyřmi, abychom získali představu, kolik nás zelený Topolánek bude stát.

K tomu ovšem musíme přidat řadu dalších položek souvisejících s tzv. evropským klimatickým balíčkem. Analýzy jeho dopadů na navýšení cen energií a zboží se pohybují od deseti do sedmdesáti procent. Neúměrná zátěž evropského automobilového průmyslu v době celosvětové finanční krize pak způsobí jeho nekonkurenceschopnost a s ní související útlum a propouštění. Co nás tedy asi v budoucnu čeká, pokud tyto šílené plány nikdo nezastaví? Armády nezaměstnaných, vyčerpané sociální systémy a marné čekání prokřehlých lidí na to, kdy konečně dojde k avizovanému oteplení planety.

Jsme malí a velké evropské státy mívají tendenci nás přehlížet, ale my to teď můžeme zastavit. Můžeme Evropě poskytnout službu, kterou možná její politické špičky neocení, ale která jí pomůže uchovat si pozici světového hráče. Můžeme vetovat klimatický balíček. Jde to. Teď to ještě jde – ještě i díky irskému „NE“ neplatí Lisabonská smlouva, takže jsme stále v rámci EU suverénním státem s právem veta. Ale bohužel také státem, který nemá lídra. Má jen atrapu, co se bojí i Rakušany podplacených jihočeských matek.