POLITIKA: Po bitvě jako před bitvou
Nelze si nepovšimnout, že mnohé z toho, s čím postkomunistické společnosti tak obtížně zápolí, nápadně souvisí s obdobnými skutečnostmi v západní Evropě, Jižní Americe, Africe i Asii – prostě na celém světě. Jsou to pozoruhodné globální potíže. Sovětský svaz studená válka rozložila – ale už na jeho místě vyvstává Putinovo imperiální Rusko, Maova Čína se mění v post-Maocetungovu industriální velmoc, ke Castrově Kubě přibývají další latinskoamerické státy; skoro celý svět kráčí doleva; i když jen málokdy podle Stalinova marxismu.
Tento Stalinův marxismus jako by tušil, že nepřežije dvacáté století, vytvořil nesčetné množství mutací, které mají společný radikalismus a anarchisticky bojový vztah ke Spojeným státům a k Izraeli. Když už je toho „post“ na světě tolik, slušelo by se přiznat si, že žijeme v době, kterou lze globálně nazvat post – studenoválečnou. Demokracie sice dnes vládne na větším území než dříve, ale zplaněla pod stále větším tlakem radikálních autokratických rozvojových zemí; západní civilizace, čím dál tím víc napadána islamismem, bojuje o svou existenci a často tom ani neví. Naopak země, jejíž obyvatelé mají obrovské starosti s obživou, vyvíjejí zbraně hromadného ničení a jejich nosiče a představují hrozbu dalekým končinám světa.
Poststudenoválečná doba (smím-li pro tentokrát použít tohoto termínu), pořádně zamíchala s ustálenými pojmy a jejich vztahy. Až dosud veřejnost spojovala krajní nacionalismus s pravicí, ale dnes to může být docela opačně (kupříkladu u nás jsou nejvíc nacionalisticky naladěni komunisté – viz vztah k sudetským Němcům a vůbec jejich národovectví). Lidská práva, které vytvořilo minulé století pro pokojný život obyvatel, se v příliš mnoha případech stala bičem proti lidem i celým společenstvím. Podobně už dávno není krajní levicovost vyhrazena komunistům; u nás tuto štafetu převzala sociální demokracie, jak to klasickým způsobem předvedl Paroubkův povolební projev. Úvahy o konfliktním vztahu muslimských a křesťanských (západních) zemí už přestaly být projevem rasismu a většinou usilují o analýzu chmurné skutečnosti, v níž je Západ dezintegrován.
Bylo by těžké to vše považovat za projev „normálnosti“, to vše je příznak dneška, nabitého váženými nebezpečími. Západní země se musí bránit radikálnímu islamismu a vůbec krajním polohám této poststudenoválečné doby. Pro státy Evropské unie to platí stejnou měrou jako pro Ameriku. Výhrůžky (Severní Korea, Írán), za nimiž se tyčí dohotovující nebo i dohotovené jaderné zbraně, představují reálné nebezpečí. Západní demokracie – jako vždy – proti nim volí tu nejhorší obranu: appeasement.
Zdá se, že na české politické scéně neexistuje síla, která by si vážnost změněné situace a appeasementu uvědomovala. Jako bychom byli zde uprostřed Evropy chráněni před vším zlým. Nejsme. Pouze si komunisté a sociální demokraté vyměnili místo a role. ČSSD je vedoucí silou krajní levice, vší silou usiluje o moc a snaží se nás děj se co děj vtáhnout do područí státu. Appeasement vůči krajní levici by i v povolební situaci bylo to nejhorší, co by Česko mohlo potkat.
Ať už jsme na tom v této povolební době jakkoli dobře nebo špatně, české občanské strany by měly být schopny analyzovat novou mezinárodněpolitickou i vnitřní situace a obrátit se o pomoc k osvědčeným křesťanským a evropským hodnotám. Ovšem ne pouze verbálně.
