19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Plnou parou zpět

26.5.2020

Článek zveřejněný v Právu dne 23. května 2020 pod názvem Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?, pod který se podepsali dva bývalí ministři zahraničí spolu s tím současným, vzbuzuje mnohé otazníky.

Takto koncipovaný text je nepochybně míněn jako politické poselství. Otázka je, komu má být určeno. Je součástí vnitropolitického boje, v němž se členové koaliční strany spolu s bývalým předsedou strany opoziční snaží prosadit alternativní zahraniční politiku? Je snad míněn jako předběžná výhrůžka Izraeli, který nás dosud považoval za spolehlivého partnera? Nebo je určen politikům těch států EU, které dlouhodobě zastávají radikálně odlišné názory na příčiny a řešení blízkovýchodního konfliktu než naše diplomacie?

V každém případě článek už teď dosáhl toho, že česká zahraniční politika se jeví jako nečitelná, protože nekoordinovaně zaznívají odlišné názory z ministerstva zahraničí na straně jedné, a ze Strakovy akademie a Hradu na straně druhé. To naši mezinárodní pozici nutně oslabí.

Podivné je, že autoři se veřejně vyjadřují k „naznačenému úmyslu anexe“, aniž by vyčkali jakýchkoli konkrétních parametrů. To je přinejmenším neslušné, a určitě nediplomatické.

Text nepřináší nic nového, jen opakuje stará klišé a mýty. Autoři se tak připojují k dlouhé řadě politiků, kteří předstírají, že opakování stále stejného neúspěšného receptu najednou povede k úspěšným výsledkům. Zcela chybí jakákoli analýza, proč se za posledních třicet let dvoustátní řešení nepodařilo prosadit. Místo opakování mantry o dvou státech by měli autoři vysvětlit, jak může podle nich v praxi fungovat mírové soužití se státem, jehož prioritní politikou je financování terorismu a výchova vlastní mládeže k nenávisti.

Pokud jde o věcnou argumentaci, text má vážné chyby. Je jistě nepřípustné, aby agresor nabýval území silou, což však evidentně není případ Izraele, který byl v roce 1967 napaden. Izrael navíc v souladu s rezolucemi RB OSN vrátil část území získaného v obranné válce těm státům, které s ním byly ochotny uzavřít mír. Zaměňování příčiny a následku se sice k obviňování Izraele leckdy používá, ale autorům se těžko dá věřit, že jim tento logický lapsus unikl.

Ještě větší rozpaky vzbuzuje papouškování termínu „okupovaná palestinská území“, jenž nemá žádnou oporu ani v historii ani v mezinárodním právu. Je třeba stále znovu připomínat, že pojem „Palestina“ zavedli Římané jako výsměšnou náhradu historického Judska. Žádná suverénní Palestina ovládaná Araby nikdy neexistovala, a proto nelze mluvit o její okupaci. Nadto mezinárodní společenství právě před 100 lety v San Remu právo židovského národa na vlastní stát na svém historickém území jednoznačně zakotvilo do mezinárodního práva. Je proto dobrý důvod považovat případnou anexi části území dosud sporného, na němž Židé toto právo realizují, za akt, který je s mezinárodním právem v souladu.

Text se dále zabývá „lidskoprávními aspekty anexe“. Je mimochodem dojemné, jak se autoři starají o práva Palestinců v okamžiku, kdy by jim měli vládnout Židé, ale vůbec je nezajímají práva Palestinců v současnosti, kdy jim vládnou Palestinci. Případná anexe by se týkala převážně Židů, kteří na daném území žijí v souvislých blocích osídlení. Pokud by se dotkla v menší míře místních Arabů, lze předpokládat, že by jim bylo nabídnuto izraelské občanství. Jaká občanská, politická a další práva mají arabští občané Izraele, to autoři dopisu jistě dobře vědí. Je nepochopitelné, co myslí „občany druhé kategorie“.

Zatímco na Blízkém východě dochází v posledních letech k dynamickému pohybu, text zůstává beznadějně v minulosti. Je pravda, že Trumpova mírová iniciativa „směřuje jiným směrem“ než předchozí plány. Nevíme, zda přinese ovoce, ale je to alespoň pokus, který pojmenovává realitu a který se navíc mezi přímými aktéry v regionu těší opatrné podpoře. V době, kdy saúdští intelektuálové veřejně zpochybňují údajně ústřední úlohu „palestinské otázky“ pro mír v oblasti, se zdá, že evropská politika zůstala zakonzervovaná v minulosti, a sama se tím odsuzuje do bezvýznamnosti. Nevidíme žádný důvod, proč by tomu česká zahraniční politika měla asistovat.

Autor je předseda ICEJ ČR, www.icej.cz

Mojmír Kallus