Nezastírám, že to, co naposledy v únorovém rozhovoru pro Hospodářské noviny nazval ministr průmyslu a obchodu Martin Říman „ódéesáckým myšlenkovým schématem“ a co bylo tolik skloňováno na prosincovém kongresu Občanské demokratické strany, mi k srdci nijak zvlášť nepřirostlo. Koneckonců, každý máme svůj žebříček hodnot. Někdo upřednostňuje zisk, jiný svobodu, další zas solidaritu.

Za nejzajímavější zhmotnění onoho „ódéesáckého myšlenkového schématu“ jsem dosud měl dva roky starý výrok pražského radního a současného poslance Jiřího Janečka, jenž na pozadí sporu, zda v Klánovicích bude příroda nebo golfové hřiště, pronesl doslova: „Ta lokalita je nádherná a myslím, že jen pro les je jí škoda.“ Po zásluze pak obdržel - tuším, že bronzového - Ropáka…

Kdeže předloňské sněhy jsou. Nedávno se upřímností zaskvěl odcházející ministr zdravotnictví Tomáš Julínek, který na otázku Mladé fronty Dnes, jestli je připraven pomoci své nástupkyni Daniele Filipiové, odvětil - cituji: „Pokud mě požádá, udělám to. Jenže já jsem nositelem určitého know-how. Řeknu to naprosto na rovinu: Co za to?“

Kdo se doposud domníval, že úkolem ministrů je být poctivými a zodpovědnými ústavními činiteli a s nejlepším vědomím a svědomím vykonávat vůli občanů, je vedle jak ta jedle. V Julínkově světě si každý ministr střeží své know-how (pomiňme, že o tom jeho se vede debata, nenáleží-li spíš farmaceutickým firmám a podnikatelům ve zdravotnictví) a klidně si ho také vezme s sebou do hrobu. Pan exministr má exekutivu zřejmě za jeden velký trh, na němž zadarmo ani kuře nehrabe.

Tento přístup už bohužel občas vyvře i v protilehlém politickém prostředí. Například když sociálně demokratický senátor Vladimír Dryml záhadně hovoří o tom, že „většina“ veřejných peněz by měla zbýt občanům. Nebo když ČSSD vypadne z role a nesmyslně v Poslanecké sněmovně navrhne vyhandlování afghánské vojenské mise za zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Pozadu ale nezůstali ani zelení. Martin Bursík o minulém víkendu sdělil frakcionářům kolem Dany Kuchtové, že se mohou objevit na zajímavých pozicích kandidátní listiny do Evropského parlamentu, ale až poté, co splní jeho podmínku a činnost frakce omezí nebo raději rovnou ukončí.

Když už jsme zpátky u personálních kšeftů, vraťme se na kongres občanských demokratů. „Chceš, Mirku Topolánku, navolit svůj modrý tým snů?“ dotázala se pražská ODS. „Co za to? Dej prvního místopředsedu Davidu Vodrážkovi.“ Padly ale i další návrhy. „Trváš, Mirku Topolánku, na ratifikaci Lisabonské smlouvy? Dobrá, ale nejprve prosaď radar,“ vzkázal kongres.

O své si v minulých týdnech řekly i neoliberální ekonomické kruhy. „Chceš, Mirku Topolánku, abychom s vládou drželi basu v době hospodářské krize? Co za to? V Národní ekonomické radě necháš bankéře lobbovat za banky, kapitány autoprůmyslu za automobilky, vyslance penzijních fondů za divokou komercionalizaci důchodového systému.“

Jednoho dne třeba dojde Topolánkovi trpělivost. „Vyklidím pole,“ představme si, že otráveně oznámí. „Ale něco za něco – chci být eurokomisařem.“

Je to tak. Vedle nárůstu podivných obchodů a směn v rámci politiky nás nyní atakuje další trend: snaha vytěžit z veřejného působení co nejvíce pro sebe osobně nebo „spřátelené“ zájmové skupiny.

A bude hůř. Topolánkův koaliční kabinet míří k cíli volebního období. Na riskantní reformy mu nezbývají síly, natožpak čas. Stihnout však může rozličné privatizace státního majetku a exekutivní rozhodnutí, u kterých se obejde bez parlamentní podpory. To jsou ideální podmínky pro ty politiky a úředníky, co hledají příležitost ke snadnému a rychlému zbohatnutí. Nepochybuji, že v ODS, stejně jako ve Straně zelených, v KDU-ČSL, v sociální demokracii či v komunistické straně je dost těch, jimž podobné „jánošikovství“ naruby nevoní. Snad aspoň oni dohlédnou, aby destrukce veřejné správy byla zaražena a sobectví vyvolených potlačeno.

Ostatně, co nevidět se optají jejich voliči: Jak jste se snažili, páni správci? Chcete opět náš hlas? A co za to?