Tak je to zase jako ve starších vtipech. Kohn konstatuje, že stále panuje „ta trapná nejistota“, jistý pán v časech prvních digitálek na odpověď, že čas je 16.25, poznamenal „ Ďakujem pekne, pánko velkomožný, zas viem …(nič)“. Po slavném matchi na Tehelném poli jsme tam, kde jsme byli před ním. Jižní Afrika je sice dosažitelná, ale v zatraceně hustých mlhách. Taky jsme se přiblížili všem potenciálním způsobům a termínům voleb, ale popravdě víme pořád tolik, jako zmínění hrdinové vtipů. Tedy, upřímně, naděje na silnou a kvalifikovanou vládu směřující k vyvedení země z krize, k posílení demokratických svobod a jistot občanů je méně reálná než postup na mistrovství světa. Přičemž bratislavské plichtění trvalo cca 94 minuty, politický marasmus konce stále nemá.

Průzkumy veřejného mínění prý ukázaly, že většina obyvatel si přeje volby v říjnovém termínu. Kdyby se ovšem agentury věnovaly opravdu statisticky přesným zjišťováním namísto komerce a získávání dat dle zadání klienta (ovšem z čeho by pak žily, že?), musely by se ptát jinak. Zejména na to, zda občané vědí, PROČ je právě teď třeba voleb a jaké jsou hlavní motivy k jejich vypsání. Takže za skutečně relevantní anketní otázku by bylo možno považovat třeba tuto:

Domníváte se, že předčasné parlamentní volby jsou motivovány snahou stran:
a) o vyřešení ekonomické a ústavní krize, o stabilizaci ekonomiky a upevnění zahraniční autority země a občanských práv a svobod?
b) o přerozdělení pozic ve státních orgánech, o redistribuci trafik ve státních organizacích a přesměrování stamiliardových státních zakázek spřáteleným firmám?

Ještě jeden důsledek tu máme. Představitelé „volitelných“ stran dostávají zadarmo tolik mediálního prostoru, že proti tomu vypadají jejich volební rozpočty jako kapesné na přilepšenou. A pozoruhodné je sledovat, jak spěch k urnám je v nepřímé úměře k očekávanému volebnímu zisku. Čím vyšší procento mají dnes, tím rychleji chtějí k urnám. Ti druzí si klidně počkají na růst preferencí, vydávajíce to za demonstraci respektu k ústavě.

Po prvním podzimním víkendu ve znamení fotbalu a „vrcholných setkání politiků“ lze jistě srovnávat a vést paralely. Třeba takovou, že ve fotbale je výběr reprezentace sice věcí jednoho muže, podléhá však přísným kritériím a všeobecnému hodnocení včetně rychlého vyvození závěrů. V politice je výběr reprezentace demokraticky věcí „lidových mas“, ve skutečnosti však jen objemu peněz na kampaň a způsobu sebe/prezentace kandidátů. A změny v soupisce jsou téměř vyloučeny. „Zvolili jsme ho, abychom ho měli,“ zpívali v Osvobozeném divadle. Podstatné však je, že vybraní fotbalisté nemohou měnit pravidla hry. Ani absolutní ani ústavní většinou. Jsou placeni za to, že hrají dle daných pravidel. Jenom s tím smějí na hřiště. Nemá ten fotbal něco do sebe?

Hlavní je však rozdíl reálných perspektiv. Ve fotbale buď postoupíme, nebo ne. V případě, že ano, bude sláva pro současnou sestavu, v případě, že ne, současná sestava, na hřišti i u hřiště, končí. Volby budou. Ať postoupí, kdo postoupí, současná sestava vyhraje a zůstane ve hře. Možná někdo přejde z obrany do zálohy a naopak. Takže to bude pro všechny pěkná vítězná plichta. Neměli by se ti fotbalisti přiučit, jak se to dělá?

Autor pracuje v oblasti komunikace