Českomoravská konfederace odborových svazů vyhlásila stávkovou pohotovost. Prý by mohla dokonce vyhlásit i stávku na protest proti reformám a ožebračování zaměstnanců vysokou inflací a nízkými mzdami. Prý to rozhodně není součást senátní kampaně nejvyššího odborářského šéfa Milana Štěcha, který na podzim hodlá hájit svůj senátní mandát. Má opravdu více než půl milionu odborářů důvod bát se o živobytí?

I zarytý skeptik, jakým je autor tohoto textu, může výše uvedenému věřit. Je nespornou skutečností, že inflace vyskočila vysoko a velkému množství lidí nárůst jejich platu novoroční zdražení nepokryje - nebo budou mít alespoň ten pocit. Přinejmenším přichází zklamání, že místo zvýšení životní úrovně těch pár stokorun získaných díky nižším daním padne na vyšší životní náklady. V obzvláště složité situaci jsou státní zaměstnanci. Pro ně reforma omezila růst objemu mzdových prostředků na 1,5 procenta. Nebyly by to odbory, kdyby v takové situaci nezačaly křičet a tlačit na vládu.

Na druhou stranu však nelze přehlížet, že naprosté většině zaměstnanců se daří velmi dobře a platy citelně rostou. Ve stejný den, kdy odboráři schvalovali svůj vstup do stávkové pohotovosti, zveřejnilo ministerstvo financí výsledek hospodaření státu za první dva měsíce letošního roku.

Přestože původní propočty počítaly se snížením výnosu daní vybíraných z mezd zaměstnanců, opak je skutečností. Místo poklesu o 10,5 procenta narostl výběr této daně o 3,2 procenta. Z toho lze s velkou mírou jistoty usuzovat, že mzdy zaměstnanců rostou mnohem více, než kdokoli čekal. Vzhledem k celkovému výkonu ekonomiky přitom nejde o nijak nebezpečnou mzdovou explozi, která by hrozila masivní inflací.

Přesto je další zvyšování mezd pro tuzemské firmy zřejmě velký problém. Firmám komplikuje život pokračující růst cen energie, exportérům ujídá zisky posilující koruna a nějaké výraznější přidávání na výplatách je tak většinou nereálné. Ani radikální odboráři si nejspíše ve velké části firem z těchto důvodů netroufnou tlačit příliš na pilu a nebudou svým zaměstnavatelům hrozit stávkou za dodatečné zvýšení mezd, což by za současné situace mohlo mít dokonce opačný efekt. Podniky by mohly začít v okamžiku počínajícího zpomalení ekonomiky připravovat propouštění a přesun výroby na východ za levnější pracovní silou.

Samozřejmě u státních odborářů je situace jiná. Na zvýšení mezd po řadě tučných let letos není. Ministr financí Kalousek tlačí na snížení počtu lidí placených z daní nás všech a logicky říká: Pokud chcete na úřadech, ve školách či dalších státních organizacích přidat, zvyšte produktivitu, snižte počet zaměstnanců a penízky pak budou. My všichni pracující v privátních firmách tenhle kánon známe velmi dobře a zakoušíme ho na vlastní kůži rok co rok, leč ve státním sektoru je to naprostá novinka, s níž není snadné se vyrovnat. Letos poprvé se plošně nezvyšují tarify vyplývající ze mzdových tabulek, které jasně předurčují, že po tolika a tolika letech ve státní službě má člověk nárok na tolik a tolik peněz ve výplatním sáčku, i kdyby si těch osm hodin ve svém úřadě jen šoupal pantofle po schodech. Tahle „revoluce“ se těm, jichž se týká, těžko snáší, ale přichází spíše pozdě než brzy. Státní sektor potřebuje konečně zažít průvan, po němž se začne oceňovat výkon, nikoli odsloužená léta, a platy porostou konečně jako v sektoru soukromém podle vývoje produktivity a úspěšnosti zaměstnavatele na trhu.

Jestliže dnes Českomoravská konfederace odborových svazů hrozí masovými protesty a hodlá riskovat sociálním konfliktem stabilitu privátních firem, které se musí vyrovnat s novou situací na světových trzích a s kurzovými změnami, jen proto, aby bojovala za těžko zdůvodnitelné nároky státních zaměstnanců, bere na sebe její vedení značnou odpovědnost. Za hesla o zdravotní či penzijní reformě, která se odborářů reprezentujících nějakých deset procent ekonomicky aktivního obyvatelstva fakticky netýká, tuto odpovědnost schovat nelze.

MfD, 5.3.2008

komentátor MF DNES