Tak to vypadá, že ten vtip z posledních voleb o tom, že nejlepším předsedou ODS by byl Miroslav Kalousek a nejlepším šéfem lidovců Petr Nečas, měl něco do sebe. Nečas nedávno zveřejnil informaci, že finální, třetí fází penzijní reformy má být dobrovolné a částečné vystoupení občana ze systému státních penzí, takzvaný opt-out. Člověk by mohl snížit svou platbu důchodového pojištění o tři procentní body z 28 procent na 25 procent a ty si odesílat na svůj účet u soukromého penzijního fondu. Podmínkou je, že stejnou částku, jakou mu uvolní stát, ještě přidá ze svého.

Navíc to vše bude možné praktikovat z pojistného placeného z příjmu pouze do výše dvojnásobku průměrné mzdy.

Takřka totožný model, jako nyní navrhuje Nečas, prosazovali lidovci za spolupráce s Unií svobody již před léty v Bezděkově komisi k reformě penzijního systému, zřízené socialistickou vládou Vladimíra Špidly.

Ne že by lidovecký volební program měl nějaké zásadní vady ve své ekonomicko-sociální části. Byl asi nejpragmatičtějším, jaký se v roce 2006 nabízel. Nicméně změna, kterou nabízeli tenkrát lidovci a dnes Nečas, má jedinou výhodu. Je velmi levná. Nevýhod má více, ale tou nejpodstatnější je, že problém stárnutí populace řeší jen velmi málo. Česko je přitom podle zpráv všech relevantních mezinárodních organizací z hlediska demografie spolu s Itálií nejohroženější zemí. Poměr důchodců a ekonomicky aktivního obyvatelstva bude u nás za pár desetiletí katastrofální. Pokud by pokračovala praxe, kdy více než 95 procent příjmů seniorů pochází z peněz aktuálně vybraných od pracujících, bude drasticky růst rozdíl mezi platy a důchody. Penze nebude v průměru 40 procent hrubé mzdy jako dnes, ale třeba jen dvacet procent. Odchod do důchodu bude tedy šíleným sociálním pádem. Tomu lze zabránit jedině tak, že lidé na sklonku profesionální kariéry budou mít „na stará kolena“ našetřeno na vlastních účtech.

A aby mohli začít šetřit hned, měl by stát významnou část peněz, kterou dnes na důchody vybírá, občanům vrátit. A ta tři procenta navržená Nečasem významnou částí nejsou a k řešení základního problému přispívají jen minimálně. I proto, že uvolnění i takto nízké částky vyžaduje, aby lidé ještě sáhli do své nepříliš plné kapsy a přispěli na to. To vyřazuje z plánovaného systému kapitálového spoření lidi s podprůměrnými příjmy, kteří se bez těch pár stovek v provozu své domácnosti opravdu neobejdou.

Skutečné a zásadní řešení penzí stojí velké peníze a znamená výpadek státních příjmů v rozsahu desítek miliard korun ročně, což zvýší dluh státu. Málokdo si však uvědomuje, že tento dluh už reálně existuje. Existující systém důchodů nebude mít v budoucnu takové příjmy, aby vyplatil dnešním třicátníkům to, na co mají podle platných zákonů nárok. Když si tedy stát nebude půjčovat dnes, bude si půjčovat daleko větší částky za třicet či čtyřicet let. Experti Světové banky spočetli, že dluh v případě ignorování nutnosti zásadní reformy dosáhne téměř pětinásobku hrubého domácího produktu v roce 2050. V dnešních cenách je to zhruba patnáct bilionů korun. Tedy asi patnáct dnešních státních rozpočtů.

I proto se náklady na penzijní reformu nepočítají do maastrichtských kritérií pro přijetí eura ani do kritérií Paktu stability a růstu, jímž se řídí země eurozóny.

Navíc, pokud by vláda zablokovala privatizační výnosy právě na penzijní reformu, jak to udělali před lety Slováci, tak by to pokrylo nutné výdaje na mnoho let dopředu. A že je to politicky neprůchodné? Nenechte se vysmát. Co je politicky větším tahákem? To, že jako Škromach slíbíte důchodcům chimérický třináctý důchod, nebo že mladým pošlete na jejich vlastní penzijní účet třeba patnáct tisíc ročně? To bude velká taškařice, až proti takovému zákonu budou hlasovat Paroubek s Filipem.

Takže, pane ministře, ještě jednou, s větší odvahou, a tudíž lépe.

MfD, 12.7.2008