Strana se po volbách zmítá mezi pragmatismem, komunismem a vulgaritami

V týdnu před sobotním hlasováním o vedení Pirátské strany se jí týkaly v zásadě dvojí a rozporuplné informace. Jednak státotvorné, kdo z Pirátů, včetně několika poslanců, kteří neobhájili mandát kvůli nedostatku preferenčních hlasů, míří na pozice náměstků či do jiných významných funkcí na ministerstvech. Avšak zároveň i zprávy bizarní, zdánlivě vystřižené z nějaké špatné komedie, dokládající, jak zuřivá šermovačka zrovna na pirátské lodi probíhá.

Jedna z vyzyvatelek Ivana Bartoše, Jana Michailidu, se nejprve médiím svěřila, že stávající předseda i celé vedení jsou vyčerpaní a strana potřebuje čerstvou krev. Vzápětí si přisadila prohlášením, že se považuje za komunistku, byť údajně v původním, prý demokratickém, významu. Několik málo znalců dějin radikálních levicových hnutí asi tuší, kam Michailidu zhruba míří, a mohou si v klidu zívnout. Ovšem většina veřejnosti si ji zařadí jako fanynku zřízení, které zde po čtyřicet let provozovala KSČ. I proto asi Mikuláš Ferjenčík cítil potřebu rozvinout na Facebooku debatu, zda postoje bojovnice s kapitalismem Michailidu dovedou Piráti po jejím zvolení vysvětlit veřejnosti. Debata se však brzy zvrtla v osočování i za použití hrubých výrazů, když europoslankyně Markéta Gregorová dokonce Ferjenčíka poslala slušně řečeno kamsi.

Z voleb se stále nevzpamatovali

Nesledujeme ale pouhou bouři ve sklenici vody? Ano i ne. Historka přece jen mnohé vypovídá a podobných signálů vzešlo po volbách z podpalubí pirátské lodi habaděj. Po volebním fiasku, způsobeném především kroužkováním, to u Pirátů pochopitelně vře, poněvadž frustrace z výsledku voleb je obrovská. Ivan Bartoš sice stranu přivedl do vlády, a Piráti tak mohou obsazovat i náměstkovské posty, leč ještě počátkem léta dle průzkumů koalice Pirátů a Starostů (PirSTAN) směřovala k volebnímu vítězství nebo se přetahovala s ANO o vedení. Fialova koalice Spolu jí uctivě hleděla na záda. Na podzim se ale poměr sil obou koalic otočil a voliči navíc pirátské kandidáty na volebních listinách doslova zmasakrovali. Aspirant na premiéra Ivan Bartoš skutečně působí vyčerpaně, někdy dokonce jako boxer nedlouho po knockoutu.

Piráti trošku připomínají Stranu zelených v době předsednictví pragmatického Martina Bursíka. Roku 2006 část voličů hledala něco jiného než tehdy etablované strany, nějakou liberálně laděnou alternativu. Bursík zelené posunul do středu a díky tomu jedinkrát ve své historii překonali pětiprocentní laťku. Pak se však mimo jiné začalo více hlásit o slovo radikální křídlo a strana se fakticky rozložila. Podobně Piráti, dirigovaní ze zákulisí marketérem Jakubem Horákem, v roce 2017 využili poptávky po něčem novém, liberálním, ale i protibabišovském. Antikorupční rétorika vizuálně provázená volebním „vězeňským“ autobusem nalezla ohlas. Ovšem již tehdy vedení strany stáhlo z kandidátních listin pár, řekněme, „exotů“, kteří mohli středového českého voliče vyplašit.

Čeští Piráti jsou v podstatě marketinkový projekt, jenž spojuje pragmatiky typu Ivana Bartoše s daleko radikálněji orientovanými lidmi, kteří však mnohem lépe odpovídají profilu pirátských stran v západní Evropě. Radikálně levicových a pro svou vyhraněnost ve volbách spíše jen paběrkujících. Evropští Piráti například propagují různé formy přímé demokracie postavené na využití moderních informačních technologií. Na něco podobného si jejich čeští kolegové v podstatě netroufli, jelikož dobře vědí, že referendum je u nás sprosté slovo, populistické zlo, jímž chce ruský troll Okamura odervat Českou republiku od Evropské unie.

Na cestě ke dvěma procentům

Po volbách 2017 se Piráti sice snažili uchovat si nezávislý kurz nejen vůči vládní konstelaci, ale i vůči Demokratickému bloku, tvořenému nynější koalicí Spolu plus Starosty. Ostatně, na vězeňském autobusu měli vymalovaného i Petra Nečase s chotí a Miroslava Kalouska. Ovšem snaha o odlišení plynula i z rozdílných pohledů na řadu politických otázek. Nakonec se ale k „demobloku“ koalicí se STAN připojili a stali se hlavní obětí vítězného tažení proti Andreji Babišovi. Právě to je donutilo odstřihnout zbytky původní identity a nasadit masku státotvorného manažerismu, okořeněného v jejich případě technologickými inovacemi.

Bez ohledu na výsledek hlasování lze tudíž konstatovat, že Piráti se zmítají v krizovém vlnobití. Pragmatismus se může snadno utopit v pouhém přicmrndávání v převážně konzervativní pravicové Fialově vládě. Co však čekat od návratu k radikálnějším postojům? Propad do pásma od nuly do dvou procent, v němž se, s výjimkou Islandu a Lucemburska, zhruba pohybují ostatní evropské pirátské strany.

Česká pirátská strana má pořád své voliče, ovšem mix schlíplého Bartošova manažerismu s progresivním komunismem kropený občasnými sprškami vulgárního osočování je snadno přiměje, aby příště hledali své štěstí jinde.

Autor je politolog

LN, 8.1.2022