Připadá mi logické, že by měla být přímá úměra mezi silou mandátu a rozsahem pravomocí, a to nejen prezidenta, ale kohokoli. Přímo volený prezident by měl být protiváhou k mocenskému monopolu parlamentních stran a měl by dostat prostor pro uplatnění svého vlivu. Nechť si sílu mandátu vychutná: dejme mu více práce, než měli jeho předchůdci. Například rozšířením pravomocí prezidenta v dohledu nad represivními orgány (Cvičenou opici na Hrad!, 9.3.2013). Nicméně jsem již dříve správně předvídal, že političtí pidižvíci se budou snažit omezit pravomoci přímo voleného prezidenta, možná v některých bodech i pod úroveň před zavedením přímé volby (Hrátky s pravomocemi, 31.5.2013).

A již je to tady: na jistě potřebné zásadní přepracování ústavy není čas a ani by se na něm strany nedohodly, proto se má použít "salámová metoda". Mluví se především o potřebě vzít prezidentovi právo jmenovat předsedu vlády, nebo je aspoň omezit na pouhý jeden pokus, a určit mu přiměřeně krátkou lhůtu pro jmenování dalšího předsedy vlády po ztroskotání pokusu.

Souhlasím s názorem, že ústava vyžaduje zásadní přepracování, ale měnit jednotlivá ustanovení kvůli ojedinělým politickým událostem mi připadá nadbytečné. Nezbytnost nevyplývá ani ze současného střetu mezi prezidentem a Poslaneckou sněmovnou. Hněv nevypukl kvůli tomu, že prezident má pravomoc jmenovat předsedu vlády, ale kvůli způsobu, jakým k tomu přistoupil: "převálcoval" parlament a vybraného předsedu vlády bez zázemí ve sněmovně nechal vybrat ministry blízké svému srdci. Vyzkoušel si prostě hranice své moci a narazil. Mohl ovšem jít cestou porad s představiteli parlamentních stran a sestavit vládu z jejich nominantů, jak se stalo při sestavování Fischerovy vlády. Nezíská-li vláda Zemanových loutek podporu poslanců, další Zemanovy kroky budou významné pro posouzení nutnosti měnit ústavu. Moudrý muž stejnou chybu nezopakuje a postaví další vládu v dohodě s parlamentní většinou. Potřeba novelizace ústavy nebude tak naléhavá.

Křik o ohrožení parlamentarismu agresivním prezidentem je neupřímný. Jistě k němu dochází, ale zčásti to způsobují poslanci, kteří nedovedou zachovat jednotu a bůhvíproč se rozhodli opustit výchozí postoj odmítání vlády vytvořené mimo parlament. Některé strany jsou ochotné loutkovou vládu podpořit a dodat jí jakousi náhradní legitimitu. Jsou tak prezidentovým spoluviníkem v narušení rovnováhy mezi ním a sněmovnou. Projde-li Rusnokova vláda, použitý postup utvoření vlády může tento nebo kterýkoli z příštích prezidentů použít znova.

S parlamentarismem nemá také nic společného použití Asociace krajů Michalem Haškem k nátlaku na poslanecký klub sociálních demokratů. Jednotlivé subsystémy státní správy mají vymezenu dělbu práce. Krajům nepřísluší vměšovat se do rozhodování ústředních zastupitelských sborů. Je ostatně směšné, když Michal Hašek velebí vládu, která vznikla před pár dny, takže stihla zatím jen rozdávat, a srovnává ji s odcházející.

Děsivá je reakce médií, která si většinou dělají vlastní politiku. Někdy jdou proti všem, aniž by nabízela konstruktivní řešení. Vůči prezidentovi a jeho vládě jsou spíše zdrženlivá až nepříjemná. Současně zavrhují vládu Petra Nečase, skandalizují jeho a zejména Janu Nagyovou a v podpoře případné vlády Miroslavy Němcové jsou v nejlepším případě vlažná. Současně plédují pro předčasné volby, roztáčejíce circulus viciosus: jimi ovlivněná veřejnost volá po předčasných volbách, média s odvoláním na veřejné mínění je vydávají za všelék na všechny problémy státu a nabuzení voliči opět zesilují hlasy… Nikdo nedbá skutečnosti, že veřejné mínění je ošidné a lze je ovlivnit: kdysi podporovalo vraždu Milady Horákové. Přitom situace ve státě není tak špatná, že by bylo nezbytné předčasně rozpustit Poslaneckou sněmovnu a jmenovat novou vládu. Zkrácení volebního cyklu zvyšuje jeho poměrnou nákladnost, čili je nehospodárné. Jistě není vše dobré, v čem žijeme, ale není to k nepřežití a zejména není záruka, že volby skutečně přinesou zlepšení poměrů. Měřeno dobovým veřejným míněním a mediálními zprávami vidíme, že jedna špatná vláda střídá druhou, ale země přesto zcela protismyslně rozkvétá. Zkracování volebního období skutečně nic nepřinese.

Ostatně spěch, s nímž se levicové strany hrnou do voleb, se jim může nevyplatit: není vůbec jisté, že se domohou skvělých výsledků, na které se tolik těší. Odhaduji, že své jisté mají pouze komunisté, kteří mají pevnou voličskou základnu, neodpuzují korupčními skandály a mají kvalitní poslanecký klub. Všichni ostatní by si měli uvědomit, že před branami stojí "Vizigoti", kteří se chystají volbami vtrhnout na jejich území; a po volbách nás mohou čekat překvapení, o která nikdo nestojí.