Za to, že česká politika dávno zdegenerovala, si voliči mohou sami

Předvolební atmosféra se, alespoň v některých komentářích, nese v duchu očekávání strašlivých věcí, takřka katastrofy, ohrožení demokracie. Konkrétní hrozby jsou zhruba dvě: jednu představuje prezident Miloš Zeman a jeho mocenské ambice, druhou nástup nových "marketingových" stran a la Věci veřejné, zejména Babišova ANO a Okamurova Úsvitu přímé demokracie.

Průzkumy však zatím věští spíše nejasný výsledek, a nikoliv mocenský monolit. Dalo by se namítnout, že představa vzájemné neutralizace Zemana a Babiše znamená posvěcení metody vytloukání čerta belzebubem, ale i to může být lepší než něčí mocenský monopol. Volby mohou tak jako tak prezidenta oslabit, jednak chabým výsledkem SPOZ, jednak i tím, že nově zvolený parlament bude mít najednou čerstvější (a tudíž silnější) legitimitu než prezident vzešlý sice z první, ale už tři čtvrtě roku staré přímé volby.

Navíc, k moci se nedere nic, co by u ní už nebylo. Jak v personálním, tak v systémovém smyslu. Miloš Zeman tu vládl čtyři roky v letech 1998–2002, a byť éra opoziční smlouvy oprávněně nemá velké renomé, nic hrozného se nikomu nestalo – dalo se to přežít. A vztahy Andreje Babiše k vládám sociální demokratů byly více než těsné, se svým ANO může nyní sice dosáhnout víc, ale klidně také méně.

Nic nového se na nás nehrne ani takříkajíc systémově: marketingová strana a "ztržnění" politiky přece nejsou žádnými novinkami ani pod českým sluncem. Anejen kvůli Věcem veřejným. Vždyť čím se liší od takového ANO například TOP 09? Že se Zdeněk Bakala neukazoval na billboardech přímo?

Stále u nás převládá (sebeútěšný) názor, že problémy současné české politiky jsou dány především nedokončenou transformací od komunismu, jehož dědictví nám pořád brání dosáhnout úrovně západních demokracií. Přitom jde o jeden z největších omylů posledních deseti let. Vždyť právě korupcí, růstem zadlužení státu, ideovým vyprázdněním politiky, vládou pustých reklamních sloganů, stranami stále bližšími firmě včetně způsobů organizace a komunikace navenek i dovnitř, tím vším a ledasčím jiným vězíme až po uši v nemocích a bolestech současných západních demokracií. Ostatně prototypem postmoderního mediálně marketingového politika je přece Silvio Berlusconi, jehož éra již vlastně skončila, nicméně jeho veskrze hororový duch přetrvává, ba se šíří po Evropě i po světě.

Ve srovnání s Itálií u nás nemáme skoro žádný extra postkomunistický nešvar, naopak, téměř všechny italské nešvary můžeme pozorovat i u nás, ale, přece jen, zpravidla ve slabší míře. Česká politika zkrátka není tak strašlivá jako ta italská, a byť se neustále skloňuje slovo kmotr, od italských poměrů sedmdesátých a osmdesátých let nás stále dělí světelná léta.

Že je Itálie špatný příklad? Opravdu? Jedna z nejvyspělejších zemí na světě, člen skupiny G8? Nebo bychom na tom měli být jako Španělsko s jeho děsivou mírou nezaměstnanosti? Nebo jako Francie s obrovským problémem muslimských přistěhovalců, proti nimž jsou potíže s našimi "nepřizpůsobivými" prkotinou? Či je snad libo Skandinávie, kde jsou různé strany typu VV nebo Okamura na vzestupu už desítky let? A co třeba Okamurovo zamilované Švýcarsko, ráj referend, ale také země, kde při posledních parlamentních volbách v roce 2011 dosáhla volební účast pouhých 48,5 procenta a zvítězila krajně pravicová Švýcarská lidová strana se skoro 27 procenty hlasů? (V roce 2007 měla dokonce téměř 30 procent.) Tím nemá být řečeno, že se nic neděje. Naopak. Ale reálná nebezpečí mají trochu jinou povahu, než jak se všeobecně soudí nebo připouští. V listopadu 1989 všichni ještě volali po svobodě, avšak již první svobodné volby v roce 1990 se nesly v duchu jiného hesla: Prosperita! Každá strana má od těch dob toto slovo v programu, každá se jím ohání, každá tvrdí, že právě ona nejlépe prosperitu zařídí, a lidé vlastně od politiky a politiků nic jiného nechtějí. Navíc, trh u nás vládne nikoliv pouze v ekonomickém smyslu, ale též jako hlavní kulturní a normotvorný fenomén, neboť už skoro vše, včetně kultury, ovládly tržní logika a marketingový jazyk. Pak není nic divného na tom, že Babišova hvězda stoupá a že všichni ostatní, včetně takzvaných zavedených stran, oslovují veřejnost již jen pomocí reklamních hesel a sloganů.

V jednom nedávném sociologickém průzkumu Češi na polistopadovém režimu nejvíce ocenili možnost volně cestovat a mnohem pestřejší výběr zboží na trhu. Pojem "západ" jim převážně splývá právě s těmito širokými (byť mělkými), zejména konzumními možnostmi. S tím úzce korespondují zjištění jiného průzkumu, podle nějž Češi převyšují evropský průměr, pokud jde o čas strávený nakupováním. Z čehož vůbec neplyne, že se má každý dobře a že si nikdo nemá co stěžovat. Vždyť i ti úspěšní jsou přece frustrováni například obavou ze ztráty zaměstnání, a tudíž z obrovské redukce svobody na trhu.

Dnešní člověk se však pohybuje, fyzicky i mentálně, hlavně v kapitalismu (chodí do práce, nakupuje, spotřebovává), nikoliv v demokracii. Veřejnému životu se běžný občan věnuje jednou za čas, když jsou volby, nebo alespoň s drobnou pravidelností, když se večer mrkne na zprávy. Tudíž v průměru maximálně tak půl hodiny denně. A navíc, ono už i zpravodajství veřejnoprávní České televize dávno není pořadem pro občana, ale hlavně pro spotřebitele: v Událostech se probírají hlavně ceny zeleniny, školních potřeb nebo rizika spojená s nakupováním přes internet.

Ale co se pak kdo diví stavu současné české politiky? Zcela logicky dávno zdegenerovala na rejdiště obchodníků s reklamními slogany, snažícími se různými triky vyloudit hlasy ze špatně informovaných voličů, připomínajících spíše Pavlovovy psy než jedince druhu Homo sapiens. Samozřejmě, jak dobře věděl George Orwell, v nevědomosti je – obrovská a temná – síla. Tento komentář proto nemá za cíl planě chlácholit, jen trochu uklidnit, poněvadž se nyní neděje nic, co by se nedělo už pět deset i více let zpátky.

LN. 23.10.2013