Příklad, jak mírumilovně vyřešit problém národního státu

Děkuji za pozvání a za možnost oslovit toto vysoce kvalifikované publikum s pro mne mimořádně zajímavým a inspirativním tématem. Rád jsem tuto výzvu akceptoval. Začnu deklarací toho, že se nepovažuji za experta na federalismus nebo regionalismus, že nemám žádné silné názory nejen na racionalitu a legitimnost vytváření nebo naopak rozbíjení existujících států, ale ani na oddělování regionů, provincií nebo národů, či rozdělování zemí. Mám "pouze" jistou zkušenost s rozdělením jednoho státu na dvě jeho v mnohém blízké, ale v mnohém i rozdílné části. Pomáhá mi i to, že mám k dispozici dobrý "kompas", který mi poskytuje ekonomická teorie.

Rád se přiznávám k tomu, že věřím v sílu ekonomického způsobu uvažování a – společně s nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Georgem Stiglerem – v téměř imperiální postavení ekonomie mezi společenskými vědami. Ta mi nabízí řadu užitečných argumentů o významu dostatečně homogenních entit pro funkčnost ekonomických (nebo měnových) zón, o centralizaci a decentralizaci ekonomického rozhodování, o efektech velikosti, o "úsporách z rozsahu" (což je významný ekonomický termín), atd., ale vím, že tyto argumenty nebývají rozhodujícími. Měly by však být alespoň přijímány jako argumenty podpůrné.

Mám velmi unikátní osobní zkušenost s organizováním – pro nás, stejně jako pro zbytek světa neočekávaného – rozdělení Československa na dvě části, na Českou republiku a Slovensko, ke které došlo před více než dvaceti lety. S plnou vážností tvrdím, že už je to pro nás součástí historie. Praktickou relevanci pro žádnou z těchto dvou zemí to již nemá.

Organizátoři této konference pro ni nemohli najít lepší místo. Každý, kdo alespoň trochu zná historii této části Evropy a přesouvání tohoto města a tohoto regionu v průběhu minulých staletí z jednoho státu do druhého, kdo ví, že předcházejícím názvem dnes rakouského Eisenstadtu byl maďarský Kismarton, kdo zná jméno původního vlastníka překrásného paláce, kde se konference odehrává, maďarského aristokrata Esterházyho, musí ocenit jistý půvab a ironii v umístění naší konference. Musí si také položit otázku o vhodnosti a smysluplnosti pokusů formulovat obecné teorie o tom, jak mají státy vznikat nebo zanikat.

Nejsem teoretikem secese (snad je dobré české "odtrhávání se") regionů nebo separace (rozdělování) států. Apriorně nejsem ani obhájcem, ani oponentem těchto procesů, i když občas bývám za jistého experta na tyto věci některými lidmi považován.

V průběhu posledních dvou desetiletí se na mne opakovaně obraceli politici z Katalánska, Skotska, Vlámska a Quebecu s prosbou o radu. Většinou jsem je zklamal, neboť jsem jim říkával, že jsem rozdělení své vlastní země neplánoval, nepřipravoval, nenavrhoval a ani nepropagoval. Svým založením nejsem revolučním bořitelem statu quo. Navíc, díky tomu, že je má žena Slovenka, a že jsme v komunistické éře – při nemožnosti jezdit do světa – trávili většinu našich dovolených společně s její rodinou na Slovensku, znal jsem Slovensko více než průměrný Čech a nikdy jsem neměl jakékoli antislovenské předsudky a předpojatosti. Československo jsem považoval za samozřejmost a myšlenka rozdělení země mi – až do počátku 90. let – nepřišla na mysl. Specifická situace, která vznikla po pádu komunismu, a moje tehdejší vysoká politická funkce mne v této chvíli "pouze" postavila před úkol, abych nevyhnutelné rozdělení země realizoval.

Její rozdělení bylo tehdy opravdu nevyhnutelné. Na obou stranách jsme však považovali za nezbytné zabránit chaosu, anarchii, nebezpečným spontánním procesům s jejich neočekávanou a neznámou dynamikou, a hlavně nárůstu nepřátelství vůči původně přátelsky se k sobě chovajícími lidmi obou zemí.

Vím, že se páteční odpolední sekce této konference nazývá "Existuje třetí cesta?".V tomto ohledu je můj názor zcela jednoznačný. Neexistuje. Zodpovědní politici na obou stranách u nás tuto myšlenku tehdy také zcela rezolutně zamítli. (Nezodpovědní politici však chtěli stavět "dvojdomky".) Lidé jako já nevěřili a dodnes nevěří myšlence třetích cest, a proto jsme se usmívali nad návrhy některých našich kolegů vytvářet "nové modely suverenity", což je ostatně název další páteční sekce naší konference. Žádné nové modely suverenity neexistují – suverenita buď je, nebo není. (To samé platí o hledání nových forem suverenity dnešní orwellovskou, nebo spíše orwelliánskou evropskou novořečí, když je zcela evidentní, že jednotlivé členské země EU svou suverenitu již dávno ztratily. Veškerá debata o nových modelech suverenity je pouze únikovou aktivitou pro některé lidi, vědomou a úmyslnou lží pro jiné.)

Slováci chtěli být sami. Chtěli mít svůj nezávislý a suverénní stát. Nechtěli být částí Československa a Češi akceptovali, že nemají právo tuto jejich ambici blokovat. Je to tak jednoduché. Na obou stranách jsme pochopili, že rozdělení musí být provedeno rychle, přátelsky a velkoryse, že musí být zformulována jednoduchá makropravidla pro dělení všech společných aktiv i pasiv, a že celé rozdělení musíme provést my sami. Nechtěli jsme umožnit vždy ochotné cizině nám kvázi-pomáhat, což – přeloženo do češtiny – znamená intervenovat. Vývoj v Jugoslávii v devadesátých letech (a já mám podobný strach z toho, co se nyní děje na Ukrajině) potvrdil, že jsme postupovali správně. Mezinárodní komunita tehdy selhala tragickým a nezodpovědným způsobem. Rozdělení Jugoslávie a zejména jeho nešťastná forma byly podle mého názoru více ovlivněny z vnějšku než zevnitř. Češi a Slováci by měli být rádi, že se takovému vývoji vyhnuli. A já si troufám říci, že rádi jsou.

Rozdělení, které proběhlo v Československu před dvěma desetiletími, bylodobrovolné a organizované. Důležitá jsou obě tato adjektiva. Proti byli, a to čistě z politických, nikoli věcných důvodů, pouze někteří naši političtí odpůrci. Ani já, ani klíčový slovenský politik tehdejší chvíle Vladimír Mečiar jsme nebyli žádnými separatisty. V obou zemích kolem nás samozřejmě skuteční separatisté byli, a to více na Slovensku než v České republice. Jejich jména není nutné uvádět, jsou už dnes zcela irelevantní. Evoluční historické procesy tehdejší doby byly daleko silnější než hlasy těch či oněch jednotlivců.

Důsledky našeho tehdejšího mírového a přátelského řešení poněkud nečekaně vzniklé situace, tohoto spořádaného "rozvodu", byly pozitivní pro obě země. Vedly k udržení maxima předcházející úrovně vzájemné spolupráce, k pokračování fungování celní unie a zóny volného obchodu. Oproti našim původním plánům a záměrům jsme však nebyli schopni udržet existenci měnové unie (společnou československou korunu), která – jak se nakonec ukázalo – přežila zrušení československé politické a fiskální unie pouze o šest či sedm týdnů.

Naše zkušenost je však cenná. Říká nám, že je administrativně a dokonce i ekonomicky relativně snadné měnovou unii zrušit. Lituji, že o tom Evropská unie nechce nic slyšet. Líbí se mi nadpis nedávného článku v jednom kanadském měsíčníku: "Zachraňme euro otevřením dveří, umožňujících odchod." (Anglicky to zní lépe – "Saving the Euro by Opening the Exit Door".) Ale to by bylo tématem na jinou konferenci. Jsem pevně přesvědčen o tom, že by odchod některých zemí z Evropské měnové unie byl vítězstvím jak pro ně samotné, tak pro nás všechny ostatní.

S výhodou pohledu zpět jsem stále více přesvědčen o tom, že bylo rozdělení Československa rozhodnutím správným a že bylo úspěchem. Ještě jsem neobjevil žádný detail (nemluvě o podstatných věcech), který bychom mohli udělat koncepčně lépe. Rozdělení země není šachovou partií nebo cvičením v aplikované ekonomii či v jakékoli jiné společenské vědě, ale i teď si myslím, že naše základní strategie i její celkový rámec byly správné. Historie to prokázala.

Co ale s plynutím času chápu či cítím stále více, je fakt inherentní nestability a chatrnosti původního Československa. To jsem si v minulosti dostatečně neuvědomoval. Společný stát ve svém celku v podstatě dobře plnil svou funkci v průběhu prvních dvaceti let po pádu Rakousko-Uherské "unie", kdy jeho občané cítili radost z toho, že jsou konečně svobodní a suverénní – po třech staletích, kdy toho byli zbaveni v kontextu svého začlenění do habsburské říše. Společný stát Čechů a Slováků se však velmi rychle rozpadl již po dvou desetiletích, v roce 1939, pod útokem Hitlera a my Češi jsme podceňovali význam toho, jak rychle a spontánně Slováci využili tohoto specifického okamžiku pro deklarování svého vlastního Slovenského státu. (Dodatečně si také uvědomuji, že jsem vždy – téměř bezmyšlenkovitě – hovořil o tom, že jsem se narodil v Československu, ač to vlastně není pravda. Žádné Československo v době, kdy jsem se narodil, nebylo. Narodil jsem se v Protektorátu Čechy a Morava.)

Po dlouhá čtyři desetiletí komunismus úspěšně zakazoval všechno, včetně přemyšlení o národní suverenitě a o autentické národní identitě. To vyžaduje alespoň elementární stupeň svobody a tu jsme neměli. Díky tomu jsem pokládal za samozřejmé, že žiji v unitárním státě. Proto jsem byl překvapen koncem šedesátých let, v éře tzv. Pražského jara, když Slováci žádali federalizaci státu. V tu chvíli jsem si myslel, že hlavním cílem je zavést politickou demokracii (či aspoň demokratizaci) a provést hluboké ekonomické reformy v celém Československu. Nicméně, slovenské ambice byly jiné a my jsme je opět podceňovali.

Uplynulo dalších 20 let. Zatímco my v Čechách a na Moravě jsme byli po pádu komunismu spokojeni s šancí provádět hlubokou systémovou změnu, přechod od komunistické ke svobodné společnosti, Slováci chtěli k již existující federaci něco navíc – chtěli nezávislost. Znovu jsme tím byli překvapeni, ale jak jsem již řekl, dívám-li se na to v patřičně dlouhé historické perspektivě, vidím, že bylo rozdělení Československa nevyhnutelné, a že by bylo chybou ho blokovat. Původní společný stát byl heterogenní entitou a jeho rozdělení udělalo oba následnické státy více homogenními, což je vždy výhodou. Pomohlo to vytvořit v každé z obou zemí jeden autentický "lid", což je předpokladem pro elementární řiditelnost jakékoli země a pro možnost zavést a uskutečňovat její demokratické uspořádání.[1]

To mne přivádí k tématu Evropské unie. Nevěřím v možnost vytvořit autentickou entitu z 28 (a v budoucnu možná 35 nebo 40) evropských zemí a vylučuji možnost docílit demokracii na kontinentální úrovni – při jakémkoli, hypoteticky ideálním, institucionálním uspořádání. Preferoval bych proto usilovat o vytvoření entity, kterou bych nazval třeba Organizace evropských států, což je myšlenka, kterou jsem obhajoval ve své nedávné knize Evropská integrace bez iluzí (Euromedia, Praha 2011), která byla dosud publikována v osmi evropských jazycích. Minulý týden jsem se zúčastnil jejího představení v Kodani, v její dánské verzi.[2]

Kontext Evropské unie debatu o oddělování a rozdělování zemí zásadním způsobem ovlivnil. Změnil převládající paradigma. Starý (a dobrý) model myšlení byl založen – minimálně od éry Westfálského míru – na státech a jejich interakcích, jakkoliv bývaly v historii přátelské i nepřátelské. Tento model byl ničím nenahraditelnou základnou pro parlamentní demokracii a občanská práva.

Nový, EU model je založen na preferenci kontinentální unifikace, na potlačování národních států a na povýšení významu regionů. To ničí parlamentní demokracii a vede to ke globálnímu (případně subglobálnímu, resp. kontinentálnímu) vládnutí a k vítězství lidských práv nad právy občanskými. Ale i to by byla jiná debata.

To, co jsem zde dnes přednesl, je náčrt (či krátké shrnutí) mých názorů na tyto věci. Jedna ze zítřejších odpoledních sekcí se bude zabývat otázkami secese z tzv. "Centrální perspektivy", čímž je míněn pohled Velké Británie, Belgie a Španělska. To bude jistě zajímavé, ale já se obávám, že skutečnou "centrální perspektivou" je už teď v Evropě "perspektiva Evropské unie". Velmi nerad se s tím smiřuji a zásadně proti tomu protestuji, ale je to dnešní stav, je to dnešní status quo. Abychom ho mohli změnit, museli bychom udělat další "sametovou revoluci". Děkuji za pozornost.

[1] Slovensku komplikuje život velká maďarská menšina, v tom to má Česká republika snazší.

[2] Europa integration uden illusioner, People’s Press, Kodaň, 2013.

Václav Klaus, úvodní projev na konferenci "Plnohodnotná autonomie a federalismus vs. rozdělování se", Eisenstadt, Rakousko, 26. února 2014. Překlad z angličtiny.

Reflex.cz, 27.2.2014