Firmy, jejichž majitelé nejsou zaneseni v nějakém veřejném registru cenných papírů, opravdu občas figurují v podivných obchodech se státem a jejich zákaz může vypadat jako dobrý nápad.

Tedy pokud člověk netuší, jak takové špinavé obchody skutečně vypadají a jak lze skutečného vlastníka schovat za jakkoli registrovanou firmu.

Například akcie společnosti Moravia Energo patřily původně jistému Robertovi Sýkorovi. Od něj je za pár šupů financovaných jistou investiční společností koupil talentovaný advokátní koncipient Stanislav Gross a vzápětí je prodal jinému šikovnému investorovi ze Slovenska za více než sto milionů korun a ten je zase za pár měsíců postoupil většinovému vlastníkovi, společnosti Moravia Steel.

Jistě to mohl být jen zcela náhodný a velmi dobrý obchod expremiéra Grosse, ale také to mohl být skrytý úplatek od někoho v obchodním řetězci.

Ministr Pecina všechny účastníky této transakce osobně dobře zná, a tak jistě tuší, jak to bylo, a je mu jasné, k čemu by v tomto případě byl zákaz anonymního vlastnictví akcií. Podobně je jistě informován, že populární toskánská vila z mediálně vděčné dovolené Mirka Topolánka a Marka Dalíka má svého vlastníka v lichtenštejnské společnosti, a není tudíž vlastněna neznámým anonymem, nýbrž konkrétní firmou. Kdo za touto firmou stojí, pak není možné zjistit a nelze tyto údaje ani vymáhat podle českých zákonů, protože na ně tamní pan vévoda jaksi kašle.

A popravdě podobně neproniknutelnou vlastnickou strukturu mají i významné české společnosti vlastněné firmami s domicilem v zemích EU, jako je třeba Kypr, Nizozemsko či Velká Británie. A podobný komfort nabízí i některé jurisdikce USA. A jde přitom o firmy největších českých podnikatelů a miliardářů, kteří kontrolují nemalý díl české ekonomiky a tento způsob vlastnictví zcela nepochybně k nějaké korupci nepoužívají.

Naopak ke korupci jsou občas používány firmy, které mají zcela konkrétního vlastníka. Jen je jím třeba nějaký advokát, který má se skutečným vlastníkem uzavřenu mandátní smlouvu a na jejím základě firmu založil a hospodaří s jejím majetkem. Ani tuto praxi nedokáže Pecinova iniciativa zarazit.

Prostě je třeba se smířit s tím, že žádnou trestnou činnost nelze odstranit ani tou nejdokonalejší legislativou. Skandinávci nekradou ze státního nikoli proto, že mají úžasné zákony, ale proto, že to tam nikoho ani nenapadne. Takže je to především věc výchovy a odstrašení. Tedy jde o funkční policii a justici. Skutečnost, že spravedlnost, ta dáma se zavázanýma očima, byla před posledními parlamentními volbami vnímána jako holka s vykasanou sukní, co je k mání každému, kdo zaplatí, byl jeden z důvodů, proč ODS vyhrála volby. To, že ministři ODS, a z nich zejména Ivan Langer, nedokázali s tímto obrazem udělat fakticky nic, je důvod, proč má tato strana tak malou šanci své vítězství zopakovat. AMartin Pecina může chrabře využívat strategii: „Já chci protikorupční zákony, a proto mě chce ODS vyhodit z vlády.“ A je úplně jedno, že i tenhle boj s korupcí je jen hra. Do května se totiž hrát dá.

MfD, 8.10.2009