Bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek je inteligentní a vzdělaný politik, který by asi zanechal za sebou dobrou stopu, kdyby mu bylo dáno setrvat v čele resortu přiměřeně dlouhou dobu. Má ale přece jen jakousi nectnost: občas mluví rychleji, než myslí. Zbaven moci, jako řadový poslanec opoziční ODS se asi nudí. Nudu příležitostně zahání výpady proti ministryni Heleně Válkové. Patrně to považuje za naplnění povinnosti opozičního politika.

Již v minulosti jsem s ním polemizoval kvůli neobjektivnosti jeho názorů. Nyní se ozval znova článkem Nad mediální pohádkou o svaté Helence a Jiříkovi o podobnosti konce Jiřího Pospíšila a Heleny Válkové. Jeho pohled je ovšem zcela jednostranný a vůči oběma nespravedlivý.

Rozdílnost jejich osudů spočívá především v tom, že Jiřího Pospíšila Petr Nečas bez předchozího varování potupně vyhodil „na hodinu“ s vysvětlením, jemuž kromě něho nemůže nikdo věřit. Domnívám se, že ani ODS, ani Jiří Pospíšil by neměli radost, pokud by Petr Nečas „kápl božskou“ o pravých důvodech svého rozhodnutí. Až do vyhazovu byl Jiří Pospíšil miláčkem médií a péče o mediální obraz byla jeho hlavní starostí. Na jeho udržování padly nemalé finanční prostředky ze státního rozpočtu. Ale ani po jeho pádu se k němu média nezačala chovat nepřátelsky, naopak mu pomohla k získání blahobytné sinekury europoslance.

Naproti tomu Helena Válková byla přinucena k resignaci - a to způsobem velmi neurvalým. Když Andreji Babišovi nic jiného nezbylo, přiznal, že neměla jinou možnost, protože v případě vzdoru by ji nechal odvolat. Důvody, které uvedl, jsou dílem nevěrohodné, dílem švejkolandsky komické. Na rozdíl od Jiřího Pospíšila se Heleně Válkové dostalo varování, neboť mocí posedlí předáci ANO vykřikovali o jejím „odstřelení“ ještě dříve, než předsednictvo hnutí oficiálně rozhodlo. Helena Válková se dále od Jiřího Pospíšila lišila tím, že se nehonila za popularitou, neplýtvala státními prostředky na vytváření kladného mediálního obrazu, ale naopak byla od nástupu do funkce vystavena soustavné mediální ostrakizaci, v které měly hlavní slovo Babišovy noviny a vedle nich také veřejnoprávní televizní bulvár.

Další rozdíl spočívá v tom, že Jiří Pospíšil byl vyhozen během výkonu druhého ministerského mandátu. Je nejdéle působícím ministrem spravedlnosti v polistopadové historii země. Jak píše Pavel Blažek, stěžoval si, že mu vyhazovem bylo zabráněno v dokončení reforem justice. Vůbec se ale nekál za spoušť, kterou za sebou v resortu zanechal, a drze vystupuje jako zneuznaný věrozvěst boje za nápravu poměrů v ODS, v resortu spravedlnosti a ve státě obecně. Pavel Blažek mlčky připouští, že asi nějaký program reforem měl, i když je nespecifikuje a já jako laik o nich nic nevím. Zato na okraj tvrdí, že Helena Válková neměla program reforem ani na papíře. Dosluhující ministryně ale na rozdíl od Jiřího Pospíšila končí takřka na začátku mandátu a rozpracovaných reformních záměrů za sebou zanechá poměrně dost, zatímco k žádným hrůzám typu „války žalobců“ za jejího působení nedošlo. Po dopracování legislativních úprav činnosti exekutorů a insolvenčního řízení, zákona o státním zastupitelství, rekodifikaci trestního a občanského soudního řádu a zejména po ustavení soudcovské samosprávy se bude justice od své současné podoby významně lišit. A další legislativní změny by následovaly: na programu byla např. zásadní novelizace zákona o soudech a soudcích či uzpůsobení územní struktury justice a státního zastupitelství soustavě místních samospráv a policie.

Jinak má ovšem Pavel Blažek pravdu v tom, že Helena Válková projevila jistou naivitu, když zapřáhla svou pověst významné odbornice v oboru trestního práva do kočáru úsilí o volební úspěch Andreje Babiše a jako ministryně se snažila vycházet s ním v dobrém. Nemyslím ale, že jeho diagnóza důvodů k jejímu zapuzení („neštěstí Heleny Válkové není v tom, že odmítala splnit sen Andreje Babiše o ´justici jako firmě´, nýbrž v tom, že to nedokázala splnit, ač to splnit chtěla“) není přesná, protože o podřízení justice diletantským nápadům Andreje Babiše určitě neusilovala.

Pokud Pavel Blažek v závěru článku oznamuje urbi et orbi, že se nehodlá „podílet na zcela neopodstatněné mediální kanonizaci dosluhující ministryně Heleny Válkové“, dožaduje se uznání hrdinství postoje, který je lichý. Především jej nikdo o podporu Heleny Válkové nežádá a o svou „kanonizaci“ neusiluje ona sama, ani nikdo další. Odhalení skutečného pozadí její resignace je pouze nastolením pravdy bez nároku na získání nějakých dalších výhod. Spíše jí může vynést další ústrky. Na rozdíl od Jiřího Pospíšila se Helena Válková určitě nebude snažit vlézt oknem tam, odkud ji vyhodili dveřmi, a její další cesta nepovede k nezaslouženým sinekurám. Na rozdíl od politizujícího advokátního koncipienta, dvojnásobného přeběhlíka Jiřího Pospíšila se jistě slušně uživí i mimo sféru politiky.