Nové tváře, tváře, co neznáme, lidi, o nichž nic nevíme, a přesto jim chceme svěřit řízení našeho státu, tedy osud svůj, své rodiny, svých přátel, své budoucnosti. Nové tváře, které si přejeme natolik, že někteří z nás je chtějí volit, i když jsou navlečeny na staré ksichty. Chceme svěřit řízení státu novým tvářím, my kteří bychom cizímu člověku, což je totéž, nesvěřili ani řízení svého auta.

Jedna z největších hloupostí, které se vyskytují v politice, je přesvědčení, že až konečně přijdou do politiky "nové tváře", lidé mladí, dynamičtí, poctiví, vzdělaní, kteří z ničeho nic konečně začnou (nesobecky, jako by byli naši nejlepší přátelé) řešit zapeklité a trvalé problémy naší společnosti. A že je vyřeší bez toho, aniž my sami bychom se museli změnit.

My, lidé jinak nedůvěřiví, my, lidé, pro které je jedna z největších nadávek "čůza", což znamená cizí, věříme v politice na "nové tváře". Češi, Moravané a Slezané, kteří své největší sousedy nazvali opatrně Němci. Kteří největší škůdce svých sýpek nazvali pro jistotu rusy a šváby. Kteří ve svém osobním životě vědí, že jen přátelé a známí jsou člověku ochotni (někdy) pomoci, zničeho nic chtějí cizí "nové tváře", nejlíp takové, co o nich vůbec nic nevědí, postavit do svého čela, aby jim vládly.

Považovali bychom za padlého na hlavu každého, kdo by dal klíče od svého bytu cizímu člověku na ulici a řekl mu svou adresu, aby mu pohlídal byt. Své auto nepůjčíme ani každému ze své nejbližší rodiny, když víme, jaký je řidič. Nové tváři svěříme klidně řízení důležitějších věcí, než je nějaké auto. Kdyby příznivcům "nových tváří" někdo navrhl, aby cizímu člověku svěřili peněženku, měli by ho za cvoka. Ale rozpočet, do kterého vracejí různou formou snad až 70 halířů z každé koruny, která byla jejich prací vytvořena, "nové tváři" svěří bez zaváhání. Když nejsou pravé nové tváře, nepohrdnou tvářemi novými — recyklovanými. Jako nové tváře jsou ochotni volit i Bursíka, Uhla, Pence, ač by nestálo moc práce zjistit, že jejich nové zelené tváře jsou malované v jednom připadě na neosvědčený ministerskoživotněprostřeďový, v druhém na trockistickorudý a ve třetím na anarchistickočerný základ. Nové tváře se tedy nabízejí, ale na těch samých osobách, co je tak moc známe. Jednou jsem četl, že značná část lidí ve světě je překvapena, když zjistí, že Češi, ten mýtický národ kulturních a politických reformátorů, skutečně existují.

A divili by se ještě více, kdyby slyšeli, že v seriozních debatách někteří zastávají názor, že nejlepší je volit ty neznámé, ty, co neuspěli již v několika stranách, ty, co se za patnáct let nedostali ani do obecního zastupitelstva, anebo ty, co potopili už několik politických stran k neexistenci. Nebo ty, co už několik parlamentů vydalo k trestnímu stíhání.

Osobní stránky Jiřího Pospíšila

senátor za ODS