S mírným zájmem medií proběhlo v minulých dnech páté výročí takzvaného „zásahu ÚOOZ na předsednictvu vlády“. Který je někdy také nazýván „razií“ a podobnými eufemismy. Jde o to zakrýt anebo se neodvážit pojmenovat tu kterou věc či událost skutečně správným a výstižným výrazem. Tedy bylo by dobré konečně přiznat, že šlo o ozbrojený zásah se všemi atributy klasického státního převratu:

- Po mediální a politické masáži obyvatel o zvrhlosti stávající vlády či systému – viz M. Zeman: spálená země, „media“: každý jen krade, stát byl rozkraden a lid trpí, „pravda a láska / pražská kavárna“: ukradli nám sametovou revoluci, všichni jen podvádějí a neposlouchají naše světově osvědčené rady, „komunisté“: to by se za socialismu nestalo… atd.

- Obyvatelstvo, či jeho část získává dojem, že je potřeba „s tím chlívem“ a „s těmi zloději“ něco udělat, a to nejlépe je všechny zavřít.

- Najde se skupina dosti vlivných lidí, tu- či cizozemských, kteří mají zájem na změně systému. Ta vyprodukuje „muže činu“. V tomto případě Ivo Ištvana, olomouckého vrchního státního zástupce ve spolupráci s jemu podřízenými státními zástupci Petrem Šeredou a Pavlem Komárem.

- Také je potřeba připravit a vyškolit mocenské síly schopné akci uskutečnit. V tomto případě ÚOOZ, celým jménem Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování (ÚOOZ SKPV). Samotnou akci provedly veřejnosti nepříliš známé policejní jednotky pod vedením plukovníka Roberta Šlachty. Ví se jen, že Šlachta při akci použil 400 ozbrojených a často maskovaných policistů zásahových jednotek.

- Příprava akce byla téměř dokonale utajena, alespoň před veřejností. Ale jinak se o tom někde jistě něco někde vědělo. Předseda vlády Nečas zřejmě něco tušil, neboť veřejně krátkou dobu před obsazením předsednictva vlády prohlásil, že „v tomto státě nebudou vládnout plukovníci“.

Zastavme se na chvíli u těch plukovníků. Podle veřejných zdrojů měl na jím vedeném útvaru policie Robert Šlachta údajně zaměstnáno dalších 250 plukovníků, dokonce se objevily zprávy, že jich bylo přes pět set, což už se zdá skutečně přehnané.

Je typické, že při státních převratech se angažují plukovníci policie anebo armády. Tak například:

Mustafa Kemal Atatürk svrhl z trůnu Osmany a vyhlásil Tureckou republiku (1920-1923). Byl to voják, snad v hodnosti plukovníka, velel 19. divizi v bitvě u Gallipoli.

Také je známo, že Gamal Abdel Nasser Hussein, v češtině zvaný Násir, byl před převratem v roce 1952 plukovníkem. Stejně tak jako lybijský plukovník Muammar Kaddáfí, který v roce 1969 svrhl „zkorumpovanou protilidovou vládu“. Jeho smrt pak byla obzvláště ošklivá, když od něj dali pryč ruce jak muslimové, tak západní státy.

Pučističtí plukovníci byli také Řekové Georgios Papadopulos, Stylianos Pattakos a Nikolaos Makarezos. Ti převzali v Řecku vládu v roce 1967, svrhli krále a v roce 1968 vyhlásili republiku. Vláda těchto politických neumětelů skončila v roce 1974, když se pokusili obsadit Kypr, a vyvolali tak řecko-tureckou válku. Následně byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl změněn na doživotní žalář.

Také v Etiopii stál v čele převratu, tentokrát marxistického, plukovník Mengistu Haile Mariam. Nakonec jeho „boj za spravedlnost a práva lidu“ skončil desetitisíci mrtvých a on, aby se vyhnul trestu smrti, ke kterému byl odsouzen, se spasil útěkem do Zimbabwe. A dali by se jmenovat další.

Takže konstatujme, že útok ozbrojenců proti předsednictvu vlády a hlavně proti tajným vojenským službám je oblíbenou praxí státních převratů.

Řekněme si rovnou, že státní převraty se nedějí náhodou. Jsou vždy směsí vnitřních a vnějších vlivů, často spíše vnějších než vnitřních. A veřejně presentované „ušlechtilé myšlenky“ jsou jen mlhou.

Aby se převraty uskutečnily, potřebují ideovou základnu, odhodlané vůdce, finanční zajištění a určitý počet aktivistů. Nejlepší je, když se s pučem ztotožní, třeba až po jeho uskutečnění, určitá část obyvatel. A i ty nepovedené převraty (dnes můžeme říci, že státní převrat vedený navenek Istvánem a Šlachtou se nepovedl) mají zásadní význam na další vývoj.

Rozhodně se akce nepovedla tak, jak byla plánována. Trapné vláčení „obviněných“ po soudech, neschopnost prokurátorů a policie jejich „zločinné skutky“ doložit se pro občany pomalu mění v trapnou frašku. Jistěže ne pro obžalované. Ti jsou vláčeni výslechy, soudními stáními, jsou neustále dehonestováni kdejakým pisálkem v tisku a hlavně si na nich pochutnává vybraná skupina televizáků shromážděná kolem redakce zpravodajství České televize.

Doufám, že dnes alespoň některým lidem včetně politiků došlo, že pokus presidenta Václava Klause ukončit v prosinci roku 2013 amnestií mnohaleté, často nesmyslné a z palce vycucané obžaloby z takzvané „hospodářské kriminality a korupce“ měl svůj logický důvod. Byl to pokus demokratickým způsobem zastavit politicky a mocensky motivovaný prokurátorský a policejní hon na čarodějnice – v realitě podnikatele, státní úředníky, poslance a zastupitele –, což se bohužel úplně nepovedlo.

Jakpak se dnes cítí ti morální giganti, odsuzující Klausovu amnestii, když se dnes běžně trestně stíhají za hlasování celé městské rady, kdejaký úředník za nějaký podpis a stát doslova zamrzl? Prakticky nic se nestaví, mosty padají, dálnice končí v polích, začínají opadávat fasády, protože schválení oprav trvá i deset let atd. atd.

Na druhou stranu je to klika. Bylo plánováno, že to má dopadnout hůř.

Ono slavné vystoupení čtyř hlav převratu – Ištván, Šlachta, Komár a Šereda - bylo vedeno v duchu: „Tohle je jen začátek, to teprve uvidíte, koho a co všechno my odhalíme a necháme odsoudit! Celý stát je ovládán spiklenci a zrádci a agenty! Všichni jsou spojení a my to víme a dokážeme. My jsme je odhalili a dopadneme je a naše dělnická pěst….“ A pardon, to jsem se na konci nechal unést tím, jak mi plamen v očích a dikce proslovů Ištvána a Šlachty připomněly prokurátora Urválka. A jeho veřejné projevy z roku 1952 z „procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“.

Ovšem, naopak ti dva druzí aktéři, sedící za stolem při oné tiskovce, vypadali spíše jako oni soudruzi, co chtěli svrhnout Gorbačova a uspořádali tzv. „srpnový puč“ v roce 1991. Aby se udrželi u moci a zachránili Rusko pro bolševismus. A už když vyhlašovali vítězství, bylo jasné, že nezachránili nic.

No, nekruťte hlavou nad tím přirovnáním se stalinskými procesy. Ištvan jistě nevyzýval, aby byli Nečas a jeho spoluzločinci popraveni. Nejsme v padesátých letech. To by neprošlo. Ale ta dikce, ta dikce…

Já mám na to ucho. Celý Slánského proces jsem poslouchal v rádiu, tehdy to vysílali veřejně. Já to tehdy poslouchal také proto, že můj otec, který byl odsouzen v následujícím procesu s „Velkou radou“, tam byl také donucen „vypovídat“.

Až se obnoví nalezené filmové záznamy, uvidíte to sami. To se nedá zapomenout. Také samé spiklenectví, zločiny proti lidu, krádeže a sabotáže a tak dále. V obou případech. Oni to dotyční organizátoři akce většinou ani nijak jinak neumí.

Mimochodem, proces se Slánským byl jedním z nepřiznaných státních převratů v naší republice. Byl organizovaný z Moskvy jako součást státních převratů a odstranění „nepohodlných“ komunistů i demokratů ve všech státech východní Evropy. Dodnes oblíbené blábolení o tom, že šlo o vyřizování účtů mezi místními komunisty, je nesmysl. Stalin se potřeboval zbavit kohokoli, kdo by mohl myslet samostatně. A protože předválečná KSČ byla etablovanou stranou, se samostatným vedením a s mnoha schopnými lidmi (ať si představujeme pod slovem schopnost cokoli), muselo přijít jedenáct „provazů“ a likvidace druhé masové levicové strany, ČSSD.

Mluvíme-li o tom, co ona Ištváno-Šlachtovská tiskovka znamenala, nějak se v dnešních hodnoceních vynechává, že šlo policejně prokurátorský čin, který měl zasáhnout daleko větší část společnosti, byznysu a tedy i politiků a vládnoucí elity, než se na první pohled zdálo. Ty trapné kabelky a jestli sledovali operativci tehdejší paní Nečasovou v tom, či onom režimu, jsou jen páchnoucím pšoukem, který následoval po vyhlášení, že bude odpálena policejní atomová bomba.

Lze to vyčíst z toho, co onen „výbor obecného blaha“ vedený Šlachtou a Istvanem plánoval a realizoval. A veřejně vyhlašoval. V pozadí mediálního humbuku se ovšem děly ještě daleko větší a horší akce, než byly vyjmenovány na tiskové konferenci (pro osvěžení paměti viz Policejní zásahy spojuje osoba Nagyové, počet obviněných poroste).

Můžeme tedy souhlasit s tím, co uvedl v časopise Reflex v č. 24/2018 v článku „Velké fiasko“ Dušan Šrámek, že oni čtyři shora jmenovaní „vedli vyšetřování a akci hraničící s politickým pučem“.

Zdá se, že nejsem sám, kdo měl pocit déjà vu, tedy již spatřeného, když celou akci sledoval. Cituji ze Šrámkova článku:

„Zkoprnělá veřejnost se v temných náznacích dozvěděla o existenci jakéhosi rozsáhlého spiknutí, v němž figuruje vojenská rozvědka, bossové z pražského politicko-podnikatelského polosvěta a zkorumpovaní poslanci.
Na tiskovce jsme se od hlavních režisérů tohoto dramatu dozvěděli o stamiliónech zabavených v bance, kilogramech zlata a nákladu dokumentů, které posbírala speciální zásahová jednotka po celé republice. Čtveřice Šlachta, Ištvan, Komár a Šereda také novinářům nastínila obraz země, kde docházelo k manipulaci s veřejnými zakázkami a snahám podloudně obsadit rozhodující místa ve státní správě a ve vedení státních podniků. Veřejnost musela mít dojem, že v Česku existuje jakési protistátní spiklenecké centrum, jež bude brzy odhaleno a odsouzeno.“

Dnes už všichni zapomněli, o co se od počátku jednalo a v mediích a ČT se objevuje jen omílaná otázka „kabelek milenky premiéra“. Což je buď ukázka neschopnosti, anebo záměrně matení veřejnosti. To, že paní Nagyová byla milenkou Nečase, je z právního hlediska pro odůvodnění zásahu - tedy vyřazení předsedy vlády z činnosti, obsazení Vojenského zpravodajství a zatčení poslanců - vedlejší. Paní Nagyová byla hlavně státní úřednicí. A to ve vysoké funkci „vrchní ředitelky Sekce kabinetu předsedy vlády ČR“. Její spektakulární zatčení, dobývání se policejního komanda v ranních hodinách do jejího bytu a její následné vodění v tzv. medvědu (což jsou složitá pouta používaná v civilizovaných zemích jen pro vrahy, případně vražedné mafiány) za součinnosti České televize, bylo jednou ze zásadních chyb organizace tohoto převratu.

Jak připomíná Reflex, v zákulisí se děly neuvěřitelné věci. „Vedle přepadu sídla a razie na Úřadu vlády ČR provedla ještě v noci policie razie v dalších státních objektech, v některých soukromých bytech a kancelářích.
Policisté zapečetili vstup do domu stojícího vedle pražského sídla Iva Rittiga a vzápětí se přesunuli do rozlehlé vily, kterou Rittig oficiálně vlastní.
Policejní razii se nevyhnul ani další vlivný lobbista a politický podnikatel – Roman Janoušek. Policisté do komplexu Myšák, kde má Janoušek kancelář, přinesli dokonce i beranidlo.“

Já bych jen dodal, že jak později vyšlo najevo, i pro vynucení si vstupu do bytu paní Nagyové, kde bydlely i dvě nezletilé děti, měli policisté - pokud by ihned neotevřela - také připravené beranidlo. A „rozlamovač zárubní“, pokud by byly dveře v bezpečnostním provedení. Že policisté byli ozbrojení a vybavení jak na přepad mafiánského hnízda, šlapali po dětských postelích v bagančatech, je jen ukázkou „kvality zásahu“ a nekonečné drzosti jejich velení.

Dokončení zítra.