Právní úprava možností státu v boji s pandemií pod vlivem iracionality a emocí

S pandemickým zákonem už Fialova vláda dvakrát narazila. Poprvé ve sněmovně, kdy se přesvědčila, že ani většina sto osmi hlasů určitě nemusí být vždy, jak se říká, pohodlná. Zvláště když si někdo jako Tomio Okamura dopřeje trochu nepohodlí a z projednávání legislativy udělá svérázný noční mejdan. Podruhé, a docela překvapivě, narazila v Senátu, a to i u senátorů náležejících ke stranám vládní koalice.

Pandemický zákon bohužel pěkně ukazuje značnou míru iracionality a emotivnosti, s jakou pandemie covidu ovládla veřejné mínění, a tudíž i politickou reprezentaci. Původně měl nahradit opakované vyhlašování nouzového stavu, který se stal synonymem pro všechna ta samozřejmě protivná a často chaotická restriktivní opatření. Přitom ve skutečnosti šlo pouze o právní rámec, jenž měl vládě umožnit vést účinný boj s pandemií – bez souhlasu sněmovny jen po třicet dní. Obavy ze zneužití moci a potlačení demokracie se nenaplnily, ostatně po loňských volbách nastala vládní alternace.

Zákon na věčné časy

Avšak do podzimu 2021 opoziční strany si z kritiky nouzovému stavu učinily jedno z hlavních politických témat. I v situaci, kdy se na nás počátkem loňského roku řítila nebezpečná varianta označovaná tehdy jako „britská“ a kdy sami hejtmani zoufale odmítali převzít roli prvosledové jednotky v boji s covidem poté, co bude operační systém Babišovy vlády odpojen ze sítě neprodloužením opakovaně prodlužovaného nouzového stavu. Nakonec ale politicko-pandemický mumraj vyústil ve zvláštní remízu, kdy sněmovna koncem února 2021 přijala dočasný pandemický zákon a vláda – podpořená žádostí hejtmanů – vyhlásila další stav nouze. Pandemický zákon sice byl jaksi šetrnější k právům občanů, leč za cenu celkové bezzubosti. Nouzový stav, skoro synonymum pro peklo, se jím však psychologicky podařilo vyobcovat na smetiště dějin.

Ve volební kampani si pak koalice Spolu nechala napsat na své billboardy líbivé heslo „Nedopustíme další lockdown“ s dovětkem „Změna, které můžete věřit“. A u svých voličů vyvolávala celkem úspěšně dojem, že mnohem nebezpečnější než virus sám je způsob, jakým Andrej Babiš a jeho vládní sestava boj s ním nezvládají. A že tedy, jakmile ho vystřídají u moci, rozumně vymetou zbytky covidu tím správným demokratickým koštětem a vše zas bude jako dřív.

Samozřejmě, komparovat úspěšnost současné a minulé vlády v zápase s covidem je velmi ošemetné, neboť ta Fialova již opravdu, doufejme, řeší spíše dozvuky. Nicméně řada expertů neskrývala obavy z příliš lehkovážného vztahu nové vlády k pandemii. Možná měli pravdu, a vláda tudíž docela štěstí.

Ovšem její přístup k inovaci pandemického zákona v sobě maskovaně skrývá přece jen větší dávku zodpovědnosti. Stávající právní úprava možností státu v boji s pandemií platí jen do konce února. Logicky se tak nabízí řešení v podobě přijetí trvalého zákona, platného skoro „na věčné časy“, pro všechny příští epidemie a pandemie, s nimiž bohužel musíme v globalizovaném světě počítat. Na podobnou normu je však zapotřebí hodně času. Vláda si ale chce – skoro akutně – vypomoci novelou provizorního a končícího pandemického zákona, platnou pouze do letošního listopadu. Asi tuší, že i na jaře, a když ne na jaře, tak na podzim, může klidně přijít nějaká další vlna a ona potřebuje nástroje, jak se s ní vypořádat. Proti některým parametrům vlastního návrhu by loni na jaře spustila kravál, třeba proti nařizování karantény pouhou esemeskou, leč nyní ji tíží vládní zodpovědnost a z vládních křesel se na svět zkrátka pohlíží jinak.

Ale co, přinejhorším by přece mohla vyhlásit nouzový stav, nebo ne? Formálně ano, politicky nikoliv, neboť pětikoaliční strany samy vyrobily z nouzového stavu strašáka a nyní se ho bojí reálně použít. Ostatně ministr zdravotnictví Válek hrozí vládním poslancům, že když nepřehlasují senátní veto, bude muset k nouzovému stavu (tak na čtrnáct dní) sáhnout!

Zařadit se do „konvoje svobody“

Ovšem popsané manévrování má svoje sociální, ba mezinárodní pozadí. Dlouhá pandemie a všemožné restrikce už společnost vyloženě frustrují a řadu lidí pak i samotné očkování, byť nelze popřít, že za mírnost omikronu vděčíme ve velké míře právě vakcinaci. Západní Evropou otřásají protesty, Kanadu paralyzují rozhněvaní kamioňáci. Mnozí pak v těchto náladách spatřují vhodné palivo pro start, restart i booster vlastní politické kariéry – některé senátory vládních stran asi nevyjímaje. Téměř všichni politici dávno pochopili, že se musí nějak zařadit do „konvoje svobody“, tedy vyjít vstříc náladám, požadujícím prostě konec pandemie skoro za každou cenu. Mnozí z nich, a nejen ti s populistickou nálepkou, je však pomáhali rozdmýchat. A je otázkou, zda nakonec najdou odvahu přísnější zákonná opatření vůbec použít, pokud virus nezmutuje do neškodných forem.

Autor je politolog

LN, 17.2.2022